Wishlist 2012

Tak než skončí ten svět, přeju si a pořídím si...

Taneční tyč X-pole Xpert, čili spinovou. Bez té paní, prosím, zabírala by mi v našem malém bytě místo.



A dále...

Korzet s ocelovými kosticemi, plastové už mě tak nebaví a občas mám chuť být tak trochu upjatá...




Chybět nemůže ani...
 

Oblíbený klobouk pana Tau. Třeba jsou kouzelné všechny buřinky, co já vím? Musím to teprve zjistit.



A další pán na holení?

No jistě. každá žena potřebuje kus oděvu nebo pár bot, které bude její muž nesnášet. Předpokládám, že sytě modré botky se rychle zařadí na první místo dlouhého seznamu mého oblečení, které můj muž nesnáší...



A do pětice všeho dobrého i zlého?

Než mi dorostou ty moje, což bude nějakou chvíli trvat, pořídím si holt cizí. Opět bez té paní, mohu-li prosit. Když už mám teda na konci roku umřít, tak stylově.

Geneze

Měla jsem poslouchat maminku
bolest a šílenství mi dala do vínku
červené rukavice
zárodky úplavice
a mrtvé ptáky ve křoví

Měla jsem poslouchat tatínka
měl mě rád jako maminka
nosil mi lidské oběti
kvůli mně přežil staletí
morové krysy
vypouštěl do dětí

Měla jsem poslouchat bratříčka
nosil mi černá peříčka
dvou Odinových havranů
sůl přikládal mi na ránu
sebranou z ruin Kartága

Poslechla jsem jen slovo páně
i on mi rozmazal sůl v ráně
sedřel mi hřeby kůži z těla
chci ho
a jsem tak rozechvělá

Hodina mezi snem a pravdou

Nejhorší rána jsou ta, při kterých se cítíte, jako by ráno už nikdy nemělo přijít.
Rozumíte, technicky ráno samozřejmě je - je světlo, ptáci, co ještě nezmrzli nebo neemigrovali, na vás řvou z hnědých pokroucených větví a lidi spěchají do práce zahalení oblakem vlastního dechu - ale vám to připadá, jako by ráno de facto neexistovalo, jako by to všechno byla jen iluze, jedna dlouhá polární noc. Sice je taky světlo, ale lední medvěd za prdelí vás z nějaké pozitivní nálady rychle vyžene.
Moje nejhorší deprese jsou v pondělí ráno. Garfield je osvícený, jestli mi rozumíte. V pondělí ráno si připadám duševně spojená s tlustou oranžovou kočkou, která terorizuje svého pána a vlastně všechno okolo. To je snad ještě depresivnější než moje samotná deprese.
Chvíle, kdy spěchám mezi davem do práce a bojuju se slzami, které se mi samovolně derou z očí, dýchám přerývaně zúženým hrdlem a uvažuju, jak těžké je skočit do silnice.
Chvíle, kdy přemýšlím o tom, jestli zabít psycholožku bude znamenat, že už nikdy nebudu muset do práce a řešit ty svoje každodenní, debilní, všivé problémy.
Vím, že každé děcko v rozvojové zemi řeší mnohem závažnější problémy než já. Jenže jednou jsem se narodila tady, kde se společenský úspěch poměřuje jinak než stádem koz, vlastnictvím pěkné sestry, která se dá prodat, nebo kalašnikovu.
Kéž by to byl ten kalašnikov. Tam aspoň víte, na čem jste.

Jak poměrně zdaleka rozeznat různé druhy šílenství

Když vám velký šéf sám od sebe oznámí, že vám od nového roku zvedá plat o dva tisíce měsíčně...
Když bydlíte v pěkném, byť malém, bytě s koupelnou a nemusíte tam konečně spát ve svetru...
Když jste zhubli pár kilo a zatím se vám jakž tak daří držet je dole...
Když jste po roce shánění sehnali zimní boty, které jste si vysnili, ale v České republice se sehnat nedají...
Když máte doma muže, který vás velmi pravděpodobně miluje...

Tak je nejlepší čas shánět antidepresiva. Protože jinak než psychickou poruchou se nedá vysvětlit skutečnost, že i přes všechny tyhle dobré zprávy děláte píčoviny, jste emočně rozháraní, brečíte v práci pod stolem, protože jste udělali chybu, dost podstatnou chybu, ale přesto to není na psychické zhroucení, kopete do lidí kolem sebe a sami si podrýváte půdu pod nohama.
Proč dělám to, co dělám, když mi zdravý rozum říká: "Přestaň?"
Proč se nedokážu zastavit?
Proč sama sobě ničím všechno, co jsem pracně dala dohromady?
Proč nedokážu žít jako normální člověk?

Fall out

Ne tenhle Fallout, ačkoli v postapo světech brouzdám poslední dobou čím dál víc. Fall out jakožto období podzimní deprese, která na mě pravidelně každoročně doléhá ve chvíli, kdy se ochladí, žluté listy na zemi změní pod tíhou dešťových kapek barvu na blátivě hnědou a když vám vítr zvedá sukni, už to neznamená příjemné ochlazení, ale hysterický strach ze zánětu močových cest.
Jsem tak náladová, jak jen člověk, který se na svět ještě nekouká z vypolštářované cely, může být. Podzim mi jen nahrává. Vysává ze mě zbytky životní energie a já brouzdám po internetu a snažím se vzchopit.
Půjdu nakoupit na Zelňák spoustu sezónního ovoce a zeleniny a budu vařit, dusit, péct, smažit a zavařovat.
Prolezu sekáče a koupím si nové podzimní kotníčkové boty, patero nových barevných punčocháčů a vyrazím na podzimní procházku po skrytějších zákoutích města.
Napíšu dalších deset stránek knížky, dám dohromady básně z posledního roku a vytvořím z nich ucelenou sbírku, která bude mít hlavu a patu.
Udělám si pořádek v šatníku a vyházím všechno, co tam rok visí bez použití.

A jako vždycky... neudělám vůbec nic z toho, co jsem právě vyjmenovala.

Dneska mě čeká Dýňobraní ve Slavkově u Brna. Koupím si dýni, vyřežu do ní piču a přivezu si ji na Cimburk. Aspoň tohle dneska udělám.

Chci vlát

Hrozně moc toužím po nějakém hedvábném kousku v šatníku. Bohužel na kvalitní hedvábí moje peněženka nestačí a k obyčejnému pongé se snížit nehodlám, to totiž ani náhodou nesplňuje moje představy o tom, co by měl hedvábný oděv dělat.
Totiž vlát.
Jsemť v srdci beznadějný romantik, ačkoli se snažím každého přesvědčit, že to tak není. Už několik dní se zaobírám myšlenkou, jak to udělat, abych si na Cimburk mohla vzít vlající dlouhé černé šaty, jehlové podpatky a poletovat po hradbách jako mladší sestra Perchty, černá ovce rodiny.
Bohužel předpověď počasí a poměru panující na hradě mě znovu nutí sáhnout po praktickém oblečení, takže zřejmě zase skončím oblečená jako kombinace lolitky, metalisty a námořníka z lokálu páté cenové kategorie. Co už s tím.
Hedvábné oblečení ve mě vyvolává touhu tvářit se rozervaně, popíjet absint a toulat se za měsíčních nocí hlubokými hvozdy. Sice jsem takový strašpytel, že bych na začátku hlubokého hvozdu všechen absint vypila a strávila pak zbytek noci objímáním nejbližšího stromu, případně bych se snažila navázat bližší kontakt se zemí, ale to je jen podružná realita. V mých představách jsem éterická bledá bytost (aspoň jedno z toho sedí), která prostě černé hedvábné šaty musí mít.
Takže kdybyste někdo nevěděl, co mi dát k blížícím se narozeninám, tohle je jen lehké popostrčení.

Modafen - chřipka z těla ven!

Muž mi kdysi vyprávěl o reklamě na Modafen, ve které údajně lítala nafetovaná holka s různobarevnými dredy po místnosti a na konci vyřkla oblíbený slogan firmy "Modafen - chřipka z těla ven." Pravil, že nechápe, jakto že taková reklama byla povolená.
Teď bych se strašně moc chtěla cítit jako ta holka, ale obávám se, že bych si to piko nejdřív musela uvařit. (Pro neznalé, i když pochybuji, že jich bude nějaké větší množství - Modafen, Nurofen a jiné další léky proti chřipce obsahují jako účinnou látku mimo jiné pseudoefedrin, který se používá k výrobě pervitinu. Pročež po mé matce chtěli v lékárně občanku, když mi šla Modafen koupit, což ji nehorázně nasralo).
Doufala jsem, že dostatek prášků utlumí moje nervové receptory a postaví mě na nohy aspoň natolik, abych byla schopná doplazit se do redakce a podat nějaký výkon. To se opravdu povedlo, zároveň se mi však utlumil i mozek a zdá se mi, že se chvílemi pohybuju v nějaké nastavované kaši. Asi jako v té pohádce o nešikovné kuchařce, která si vařila instatní kaši od Vitany (nebo žeby ne?) a pak jí to zaplavilo celej bejvák včetně manžela, který se pak dovnitř musel prokousávat...
Tuhle jsem četla nějakou elegii od paní, která věří na homeopatika a normální prášky tvrdě odmítá, řka, že je to jen trik farmaceutické lobby, jak nám vytáhnout z kapes co nejvíc peněz. Nemůžu nesouhlasit, nicméně ve chvílích, jako je tahle, jsem ochotná farmaceutickou lobby povýšit na svoje osobní božstvo. Neboť paní tvrdila, že Modafen a jiné léky ve skutečnosti neléčí, že jen zmírňují příznaky do doby, než nemoc odejde sama. Ale o to tady kruva piča přece jde, nebo ne?
Kdo z nás si může dovolit nechat nemoc přirozeně odejít, když u toho musí chodit do práce? Chtěla bych patřit mezi ty šťastlivce. Potila bych se s lipovým čajem s medem, vytvářela na podlaze mozaiku z posmrkaných kapesníků, zahazovala kočku a nohy oblečené v hrubých vlněných ponožkách bych střídavě schovávala pod peřinu a střídavě strkala do horké vany.

Můj pracovní stůl. Slečna v kalendáři je výjimečně oblečená. Ale taky vypadá lehce sjetě.

A zatím mi zbývá jen ten Modafen, aspirin, Drill proti bolení v krku a antistresovej smajlík, kterému asi brzo vylezou vnitřní orgány. Až se zfetuju dostatečně, vyseru se na práci v redakci, seberu se, pojedu dělat hradní paní, nebudu se mejt a nakonec skočím z hradeb ve věku sotva vykvetlého poupěte. A za to všechno může Rambova bába.

Říkejte mi PANÍ ŘIDIČOVÁ

Neuvěřitelné se stalo skutkem. O jedenáct tisíc korun lehčí, o půl kila zašmodrchaných a potrhaných nervů těžší, o několik nepříjemných nocí bohatší, taková jsem já. Ale v dokumentech od autoškoly mám krásné velké razítko PROSPĚLA.
Nikdy nebudu řidič, který si bude jízdu vyloženě užívat, na to mám z autům pořád ještě dost negativní vztah. Ale už vím, že odbočovat v Brně doleva se automaticky nerovná trestu smrti, že do jednosměrky se opravdu nejezdí, ani do té u parku na náměstí 28. října, a že zvýšit rychlost na padesát kilometrů v hodině se dá, aniž by mi oči hrůzou luply na přední sklo.
Nebyly to příjemné měsíce, které jsem v autoškole prožívala, ačkoli jsem měla zřejmě jednoho z nejlepších učitelů v Brně (já jsem Vojta, budeme si tykat. A trochu to rozjeď na té rovince, ne?). Je to dané tím, že pro mě sedat do auta byl osobní boj, neporovnatelný ani se státnicemi na žurně, ani se zkouškou z islámu, judaismu a dějin religionistiky. (Vojta: "Nebreč. Copak jsi nikdy nezažila nic horšího?" Já: "Ne." Vojta: "Ani zkoušku na vysoký?" Já: "Ne." Vojta: "Hm." Pak už nějak nevěděl, co dodat).
Trvalo několik hodin, než se mi uklidnil žaludek natolik, že se mi před každou jízdou přestalo chtít zvracet. Dalších několik hodin trvalo, než jsem se odhodlala jet ve městě opravdu povolených padesát a ne třicet. Kolik odvahy chtělo najet si poprvé do křižovatky na Nových Sadech a odbočovat doleva, to se snad ani neptejte...
Ale jsem tam. Tam, mezi těmi stovkami milionů řidičů celého světa. Mezi prasaty, která jezdí dvěstěpade na dálnici a stopade ve městě, mezi důchodci, kteří si nemůžou vzpomenout, na kterou stranu odbočit, a tak pro jistotu neblikají vůbec, mezi idioty, pro které je přednost zprava pojem na úrovni Velikonočního zajíčka.
Dneškem se mi razantně zvýšila pravděpodobnost, že umřu na silnici. A co hůř, že to bude v některé z těch prdelí na Vyškovsku. Ale co. Jsou horší způsoby, jak natáhnout bačkory. Myslím...

První noc v novém bytě

...prý se vyplní to, co se vám na novém místě první noc zdá. Moc zářná budoucnost mě teda nečeká. Zřejmě mě spolkne černá díra, protože se mi nezdálo zhola nic. Ono to zřejmě bude mít souvislost s tím neustálým přebíháním od stěhování do práce, takže když jsem se konečně dostala do postele, byla jsem hotová.
(Tak hotová, že jsem muži musela slíbit, že nový byt oficiálně pokřtíme až dnes večer, protože včera by to znamenalo souložit napůl vyfouklou nafukovací pannu. Troufám si tvrdit, že ta by byla aktivnější než já.)

Ale to nic nemění na to, že vážení přátelé, BYDLÍME! A líbí se mi tam čím dál víc. Není tu sice k hnutí, protože všude jsou krabice, dnes ráno jsem hledala kalhotky mezi nádobím (podotýkám, že čisté) a kartáček na zuby mezi páskama, ve starém bytě jsou ještě pořád kočky, které netuší, co se to děje, ale bydlíme.

Až přivezem kočky, bude to dokonalé. A možná bude i fotka, pokud ji tetka Pompo dostane z foťáku...

Lepší vyhořet?

A já se ptám: Jak pro koho!

Sklepáci odpustí, že jsem si vypůjčila jejich hlod. Říká se, že je lepší vyhořet, než se stěhovat. nevím. Stěhovala jsem se zatím všehovšudy třikrát. To první bylo nenápadné, z pokoje ve východních Čechách na kolej do Brna. Po půl roce jsem se přestěhovala na z koleje na privát a to už bylo v době, kdy byly mé věci, které jsem si neodvezla do Brna, nemilosrdně zkonfiskovány. Takže ono toho ke stěhování zase tolik nebylo.
Třetí přesun byl k muži do bytu, který byl tak nenápadný, že jsem si ho nevšimla ani já sama. Teprve po několika týdnech jsem se rozhlédla kolem sebe a uvědomila si, že na privátě už mi nezbylo nic než několik vyhořelých vonných svíček...
Zatím nejzásadnější stěhování mě čeká v sobotu. Do krásného zrekonstruovaného, byť maličkého, bytu v krásné lokalitě, s novou koupelnou (sic!) a s kuchyní, kam se dá konečně umístit stůl i pohovka.
Uvidíme, co je na to pořekadle pravdy. Přesto si myslím, že v tomhle případě tak trefné není. A kdo zná náš současný byt, určitě mi dá za pravdu.
Jupí!