Welcome to my world

Wishlist 2012

2012-01-12T08:29:00.000-08:00

Tak než skončí ten svět, přeju si a pořídím si...

Taneční tyč X-pole Xpert, čili spinovou. Bez té paní, prosím, zabírala by mi v našem malém bytě místo.

A dále...

Korzet s ocelovými kosticemi, plastové už mě tak nebaví a občas mám chuť být tak trochu upjatá...

Chybět nemůže ani...

Oblíbený klobouk pana Tau. Třeba jsou kouzelné všechny buřinky, co já vím? Musím to teprve zjistit.

A další pán na holení?

No jistě. každá žena potřebuje kus oděvu nebo pár bot, které bude její muž nesnášet. Předpokládám, že sytě modré botky se rychle zařadí na první místo dlouhého seznamu mého oblečení, které můj muž nesnáší...

A do pětice všeho dobrého i zlého?

Než mi dorostou ty moje, což bude nějakou chvíli trvat, pořídím si holt cizí. Opět bez té paní, mohu-li prosit. Když už mám teda na konci roku umřít, tak stylově.

Geneze

2011-12-01T03:32:00.001-08:00

Měla jsem poslouchat maminku
bolest a šílenství mi dala do vínku
červené rukavice
zárodky úplavice
a mrtvé ptáky ve křoví

Měla jsem poslouchat tatínka
měl mě rád jako maminka
nosil mi lidské oběti
kvůli mně přežil staletí
morové krysy
vypouštěl do dětí

Měla jsem poslouchat bratříčka
nosil mi černá peříčka
dvou Odinových havranů
sůl přikládal mi na ránu
sebranou z ruin Kartága

Poslechla jsem jen slovo páně
i on mi rozmazal sůl v ráně
sedřel mi hřeby kůži z těla
chci ho
a jsem tak rozechvělá

Hodina mezi snem a pravdou

2011-11-21T00:56:00.001-08:00

Nejhorší rána jsou ta, při kterých se cítíte, jako by ráno už nikdy nemělo přijít.
Rozumíte, technicky ráno samozřejmě je - je světlo, ptáci, co ještě nezmrzli nebo neemigrovali, na vás řvou z hnědých pokroucených větví a lidi spěchají do práce zahalení oblakem vlastního dechu - ale vám to připadá, jako by ráno de facto neexistovalo, jako by to všechno byla jen iluze, jedna dlouhá polární noc. Sice je taky světlo, ale lední medvěd za prdelí vás z nějaké pozitivní nálady rychle vyžene.
Moje nejhorší deprese jsou v pondělí ráno. Garfield je osvícený, jestli mi rozumíte. V pondělí ráno si připadám duševně spojená s tlustou oranžovou kočkou, která terorizuje svého pána a vlastně všechno okolo. To je snad ještě depresivnější než moje samotná deprese.
Chvíle, kdy spěchám mezi davem do práce a bojuju se slzami, které se mi samovolně derou z očí, dýchám přerývaně zúženým hrdlem a uvažuju, jak těžké je skočit do silnice.
Chvíle, kdy přemýšlím o tom, jestli zabít psycholožku bude znamenat, že už nikdy nebudu muset do práce a řešit ty svoje každodenní, debilní, všivé problémy.
Vím, že každé děcko v rozvojové zemi řeší mnohem závažnější problémy než já. Jenže jednou jsem se narodila tady, kde se společenský úspěch poměřuje jinak než stádem koz, vlastnictvím pěkné sestry, která se dá prodat, nebo kalašnikovu.
Kéž by to byl ten kalašnikov. Tam aspoň víte, na čem jste.

Jak poměrně zdaleka rozeznat různé druhy šílenství

2011-10-18T02:48:00.000-07:00

Když vám velký šéf sám od sebe oznámí, že vám od nového roku zvedá plat o dva tisíce měsíčně...
Když bydlíte v pěkném, byť malém, bytě s koupelnou a nemusíte tam konečně spát ve svetru...
Když jste zhubli pár kilo a zatím se vám jakž tak daří držet je dole...
Když jste po roce shánění sehnali zimní boty, které jste si vysnili, ale v České republice se sehnat nedají...
Když máte doma muže, který vás velmi pravděpodobně miluje...

Tak je nejlepší čas shánět antidepresiva. Protože jinak než psychickou poruchou se nedá vysvětlit skutečnost, že i přes všechny tyhle dobré zprávy děláte píčoviny, jste emočně rozháraní, brečíte v práci pod stolem, protože jste udělali chybu, dost podstatnou chybu, ale přesto to není na psychické zhroucení, kopete do lidí kolem sebe a sami si podrýváte půdu pod nohama.
Proč dělám to, co dělám, když mi zdravý rozum říká: "Přestaň?"
Proč se nedokážu zastavit?
Proč sama sobě ničím všechno, co jsem pracně dala dohromady?
Proč nedokážu žít jako normální člověk?

Fall out

2011-10-09T02:14:00.000-07:00

Ne tenhle Fallout, ačkoli v postapo světech brouzdám poslední dobou čím dál víc. Fall out jakožto období podzimní deprese, která na mě pravidelně každoročně doléhá ve chvíli, kdy se ochladí, žluté listy na zemi změní pod tíhou dešťových kapek barvu na blátivě hnědou a když vám vítr zvedá sukni, už to neznamená příjemné ochlazení, ale hysterický strach ze zánětu močových cest.
Jsem tak náladová, jak jen člověk, který se na svět ještě nekouká z vypolštářované cely, může být. Podzim mi jen nahrává. Vysává ze mě zbytky životní energie a já brouzdám po internetu a snažím se vzchopit.
Půjdu nakoupit na Zelňák spoustu sezónního ovoce a zeleniny a budu vařit, dusit, péct, smažit a zavařovat.
Prolezu sekáče a koupím si nové podzimní kotníčkové boty, patero nových barevných punčocháčů a vyrazím na podzimní procházku po skrytějších zákoutích města.
Napíšu dalších deset stránek knížky, dám dohromady básně z posledního roku a vytvořím z nich ucelenou sbírku, která bude mít hlavu a patu.
Udělám si pořádek v šatníku a vyházím všechno, co tam rok visí bez použití.

A jako vždycky... neudělám vůbec nic z toho, co jsem právě vyjmenovala.

Dneska mě čeká Dýňobraní ve Slavkově u Brna. Koupím si dýni, vyřežu do ní piču a přivezu si ji na Cimburk. Aspoň tohle dneska udělám.

Chci vlát

2011-08-17T09:21:00.000-07:00

Hrozně moc toužím po nějakém hedvábném kousku v šatníku. Bohužel na kvalitní hedvábí moje peněženka nestačí a k obyčejnému pongé se snížit nehodlám, to totiž ani náhodou nesplňuje moje představy o tom, co by měl hedvábný oděv dělat.
Totiž vlát.
Jsemť v srdci beznadějný romantik, ačkoli se snažím každého přesvědčit, že to tak není. Už několik dní se zaobírám myšlenkou, jak to udělat, abych si na Cimburk mohla vzít vlající dlouhé černé šaty, jehlové podpatky a poletovat po hradbách jako mladší sestra Perchty, černá ovce rodiny.
Bohužel předpověď počasí a poměru panující na hradě mě znovu nutí sáhnout po praktickém oblečení, takže zřejmě zase skončím oblečená jako kombinace lolitky, metalisty a námořníka z lokálu páté cenové kategorie. Co už s tím.
Hedvábné oblečení ve mě vyvolává touhu tvářit se rozervaně, popíjet absint a toulat se za měsíčních nocí hlubokými hvozdy. Sice jsem takový strašpytel, že bych na začátku hlubokého hvozdu všechen absint vypila a strávila pak zbytek noci objímáním nejbližšího stromu, případně bych se snažila navázat bližší kontakt se zemí, ale to je jen podružná realita. V mých představách jsem éterická bledá bytost (aspoň jedno z toho sedí), která prostě černé hedvábné šaty musí mít.
Takže kdybyste někdo nevěděl, co mi dát k blížícím se narozeninám, tohle je jen lehké popostrčení.

Modafen - chřipka z těla ven!

2011-08-10T01:51:00.000-07:00

Muž mi kdysi vyprávěl o reklamě na Modafen, ve které údajně lítala nafetovaná holka s různobarevnými dredy po místnosti a na konci vyřkla oblíbený slogan firmy "Modafen - chřipka z těla ven." Pravil, že nechápe, jakto že taková reklama byla povolená.
Teď bych se strašně moc chtěla cítit jako ta holka, ale obávám se, že bych si to piko nejdřív musela uvařit. (Pro neznalé, i když pochybuji, že jich bude nějaké větší množství - Modafen, Nurofen a jiné další léky proti chřipce obsahují jako účinnou látku mimo jiné pseudoefedrin, který se používá k výrobě pervitinu. Pročež po mé matce chtěli v lékárně občanku, když mi šla Modafen koupit, což ji nehorázně nasralo).
Doufala jsem, že dostatek prášků utlumí moje nervové receptory a postaví mě na nohy aspoň natolik, abych byla schopná doplazit se do redakce a podat nějaký výkon. To se opravdu povedlo, zároveň se mi však utlumil i mozek a zdá se mi, že se chvílemi pohybuju v nějaké nastavované kaši. Asi jako v té pohádce o nešikovné kuchařce, která si vařila instatní kaši od Vitany (nebo žeby ne?) a pak jí to zaplavilo celej bejvák včetně manžela, který se pak dovnitř musel prokousávat...
Tuhle jsem četla nějakou elegii od paní, která věří na homeopatika a normální prášky tvrdě odmítá, řka, že je to jen trik farmaceutické lobby, jak nám vytáhnout z kapes co nejvíc peněz. Nemůžu nesouhlasit, nicméně ve chvílích, jako je tahle, jsem ochotná farmaceutickou lobby povýšit na svoje osobní božstvo. Neboť paní tvrdila, že Modafen a jiné léky ve skutečnosti neléčí, že jen zmírňují příznaky do doby, než nemoc odejde sama. Ale o to tady kruva piča přece jde, nebo ne?
Kdo z nás si může dovolit nechat nemoc přirozeně odejít, když u toho musí chodit do práce? Chtěla bych patřit mezi ty šťastlivce. Potila bych se s lipovým čajem s medem, vytvářela na podlaze mozaiku z posmrkaných kapesníků, zahazovala kočku a nohy oblečené v hrubých vlněných ponožkách bych střídavě schovávala pod peřinu a střídavě strkala do horké vany.

Můj pracovní stůl. Slečna v kalendáři je výjimečně oblečená. Ale taky vypadá lehce sjetě.

A zatím mi zbývá jen ten Modafen, aspirin, Drill proti bolení v krku a antistresovej smajlík, kterému asi brzo vylezou vnitřní orgány. Až se zfetuju dostatečně, vyseru se na práci v redakci, seberu se, pojedu dělat hradní paní, nebudu se mejt a nakonec skočím z hradeb ve věku sotva vykvetlého poupěte. A za to všechno může Rambova bába.

Říkejte mi PANÍ ŘIDIČOVÁ

2011-07-15T08:13:00.000-07:00

Neuvěřitelné se stalo skutkem. O jedenáct tisíc korun lehčí, o půl kila zašmodrchaných a potrhaných nervů těžší, o několik nepříjemných nocí bohatší, taková jsem já. Ale v dokumentech od autoškoly mám krásné velké razítko PROSPĚLA.
Nikdy nebudu řidič, který si bude jízdu vyloženě užívat, na to mám z autům pořád ještě dost negativní vztah. Ale už vím, že odbočovat v Brně doleva se automaticky nerovná trestu smrti, že do jednosměrky se opravdu nejezdí, ani do té u parku na náměstí 28. října, a že zvýšit rychlost na padesát kilometrů v hodině se dá, aniž by mi oči hrůzou luply na přední sklo.
Nebyly to příjemné měsíce, které jsem v autoškole prožívala, ačkoli jsem měla zřejmě jednoho z nejlepších učitelů v Brně (já jsem Vojta, budeme si tykat. A trochu to rozjeď na té rovince, ne?). Je to dané tím, že pro mě sedat do auta byl osobní boj, neporovnatelný ani se státnicemi na žurně, ani se zkouškou z islámu, judaismu a dějin religionistiky. (Vojta: "Nebreč. Copak jsi nikdy nezažila nic horšího?" Já: "Ne." Vojta: "Ani zkoušku na vysoký?" Já: "Ne." Vojta: "Hm." Pak už nějak nevěděl, co dodat).
Trvalo několik hodin, než se mi uklidnil žaludek natolik, že se mi před každou jízdou přestalo chtít zvracet. Dalších několik hodin trvalo, než jsem se odhodlala jet ve městě opravdu povolených padesát a ne třicet. Kolik odvahy chtělo najet si poprvé do křižovatky na Nových Sadech a odbočovat doleva, to se snad ani neptejte...
Ale jsem tam. Tam, mezi těmi stovkami milionů řidičů celého světa. Mezi prasaty, která jezdí dvěstěpade na dálnici a stopade ve městě, mezi důchodci, kteří si nemůžou vzpomenout, na kterou stranu odbočit, a tak pro jistotu neblikají vůbec, mezi idioty, pro které je přednost zprava pojem na úrovni Velikonočního zajíčka.
Dneškem se mi razantně zvýšila pravděpodobnost, že umřu na silnici. A co hůř, že to bude v některé z těch prdelí na Vyškovsku. Ale co. Jsou horší způsoby, jak natáhnout bačkory. Myslím...

První noc v novém bytě

2011-06-27T05:13:00.000-07:00

...prý se vyplní to, co se vám na novém místě první noc zdá. Moc zářná budoucnost mě teda nečeká. Zřejmě mě spolkne černá díra, protože se mi nezdálo zhola nic. Ono to zřejmě bude mít souvislost s tím neustálým přebíháním od stěhování do práce, takže když jsem se konečně dostala do postele, byla jsem hotová.
(Tak hotová, že jsem muži musela slíbit, že nový byt oficiálně pokřtíme až dnes večer, protože včera by to znamenalo souložit napůl vyfouklou nafukovací pannu. Troufám si tvrdit, že ta by byla aktivnější než já.)

Ale to nic nemění na to, že vážení přátelé, BYDLÍME! A líbí se mi tam čím dál víc. Není tu sice k hnutí, protože všude jsou krabice, dnes ráno jsem hledala kalhotky mezi nádobím (podotýkám, že čisté) a kartáček na zuby mezi páskama, ve starém bytě jsou ještě pořád kočky, které netuší, co se to děje, ale bydlíme.

Až přivezem kočky, bude to dokonalé. A možná bude i fotka, pokud ji tetka Pompo dostane z foťáku...

Lepší vyhořet?

2011-06-23T02:53:00.000-07:00

A já se ptám: Jak pro koho!

Sklepáci odpustí, že jsem si vypůjčila jejich hlod. Říká se, že je lepší vyhořet, než se stěhovat. nevím. Stěhovala jsem se zatím všehovšudy třikrát. To první bylo nenápadné, z pokoje ve východních Čechách na kolej do Brna. Po půl roce jsem se přestěhovala na z koleje na privát a to už bylo v době, kdy byly mé věci, které jsem si neodvezla do Brna, nemilosrdně zkonfiskovány. Takže ono toho ke stěhování zase tolik nebylo.
Třetí přesun byl k muži do bytu, který byl tak nenápadný, že jsem si ho nevšimla ani já sama. Teprve po několika týdnech jsem se rozhlédla kolem sebe a uvědomila si, že na privátě už mi nezbylo nic než několik vyhořelých vonných svíček...
Zatím nejzásadnější stěhování mě čeká v sobotu. Do krásného zrekonstruovaného, byť maličkého, bytu v krásné lokalitě, s novou koupelnou (sic!) a s kuchyní, kam se dá konečně umístit stůl i pohovka.
Uvidíme, co je na to pořekadle pravdy. Přesto si myslím, že v tomhle případě tak trefné není. A kdo zná náš současný byt, určitě mi dá za pravdu.
Jupí!

Já ale nejsem těhotná!

2011-05-20T05:07:00.000-07:00

Když je den blbec, nezlepší ho nic. Tak jsem se těšila na ten jeden den volna, který jsem si konečně vybrala, a děsila mě jen vize jízd v autoškole. Jízd v pátek ve tři hodiny odpoledne, v Brně.
Jenže všechno se změnilo jedinou zkurvenou esemeskou, a tak jsem v půl jedenácté dopoledne stála na sluncem zalitém Obilňáku, kolem běhaly šťastné a ukřičené děti ze školky, na fildu se pomalu a líně courali studenti, opodál na lavičce se líbal zamilovaný pár a já jsem stála, kolem krku rudé korále, černé šaty a cítila jsem, jak se mi pomalu rozpouští oči a sklivec mi stéká až někam do výstřihu.
Ještě stále ubrečená, nešťastná a totálně vyprázdněná kvůli obrovské hádce jsem nastoupila do šaliny. Kamarádka jela na slavnostní ukončení maturitního týdne, v černé.
Zhruba po dvou minutách zvedl hlavu mladý muž, nad kterým jsem visela držíc se za madlo, upřel na mě zrak a pravil: "Nechcete si sednout?"
Nemohl vědět, jak mám zkurvený den, nemohl vědět, že se poslední týdny trápím pocitem, že jsem tlustá a ať na sebe obleču cokoli, vystoupí mi břicho, jako bych byla těhotná. Není to pravda, aspoň ostatní mě utěšují, že to tak není, ale...
"Ale já nejsem těhotná! Nebo si myslíte, že tak vypadám?"
Takhle jsem na nkoho nevyjela už strašně dlouho. Snad několik let. Místo hlavy jsem v tu chvíli měla přetlakovaný papiňák a pára mi zřejmě stříkala ušima, nosem i očima. Chudák borec naprosto zvadl a tiše špitl: "Ale to jsem vůbec nemyslel, nevypadáte těhotná, jen jsem myslel, že byste si třeba chtěla sednout..." Celý zbytek cesty se pak po nás jen poočku díval, asi se bál, jesli nevybuchnu a ze zbytků mé zvrásněné kůže nevyleze mimozemšťan.
Nedivím se mu. Chtěla jsem se mu omluvit, ale byla jsem pořád tak napěněná, že jsem to nedokázala, a tak jsem jen něco zablekotala a vystoupila. Teprve venku kamarádku napadlo, že si borec možná myslel, že jdeme z pohřbu...
A den, který byl pěkně mizerný už předtím, ještě zhořkl mým trapným pocitem viny, že jsem seřvala galantního muže, kterých je dneska tak málo. Pochybuju, že po tomhle zážitku ještě někoho pustí sednout. Je mi to líto. Kdybyste mě dneska náhodou někdo potkal, vyhněte se mi. Nechci ublížit ještě někomu.

TOP 10 nejbizarnějších videoklipů

2011-05-05T13:54:00.000-07:00

Jak praví titulek, v tomhle článku nebude nic dost šílené... Inspiroval mě k tomu vlastně Kežla (Back to the 90´s), když na svůj blog hodil písničku Crucified, u které jsem s hrůzou zjistila, že jsem neviděla klip, ač je po všech stránkách přesně takový, jaký víceméně vyžaduju... tedy bizarní.

Sestavila jsem si tedy takový malý žebříček deseti nejbizarnějších. Podotýkám, že je to za A) můj výběr, za B) nejsou to vždy originální písničky, ale originální klipy a za C) jsou to všechno songy, které mám ráda. Takže třeba taková Lady Husa, byť jsou její klipy opravdu hodně bizarní, se tam neobjeví. Tedy, aspoň ne ona sama...

Tak enjoy!

A začínáme pěkně od nejspodnějšího, tedy desítkou. Na rozjezd:

Na devátém místě zabrousíme na drsný sever. Přiznám se, že tady miluju hlavně zombie roztleskávačky.

Osmička nás zavádí za našimi bratry na Slovensko.

Sedmičku snad netřeba představovat. Kdo by ho neznal...

Šestku nám obsadili mí oblíbení němečtí chlapci a většinou mužů nenáviděný, mnou milovaný klip.

Na pětce je někdo, koho jinak opravdu nemusím. Ovšem tohle je výjimka... jak jinak, než díky klipu.

Bramborovou medaili si vysloužila dívčina, která si velmi zdařile utahuje ze všech možných popvých hvězd a hvězdiček. A baví mě tisíckrát víc.

Třetí místo si po právu odnáší tahle německá zpěvačka. Objevena díky vášni mého muže pro lehokola...

Druhé místo obsadili už zmiňovaní Army of Lovers, děkuji Kežlovi nastotisíckrát :)

A kdo je vítěz? Je to trochu nefér, protože to není ani tak videoklip, jako celý film, ale je to můj žebříček, tak co. Takže jen ochutnávka :)

Budeme se stěhovat

2011-05-01T09:17:00.000-07:00

Kamkoli, hlavně pryč. A musím říct, že snad nikdy v životě jsem nebyla tak vedle nadšením z představy, že budu muset sbalit všechny krámy do co nejmenšího počtu krabic a tašek a převézt je přes půl města.
Došla mi definitivně trpělivost s rozbitou koupelnou, majitelem domu, plísní ve vlhkých rozích, tmou a zimou. Skvělá lokalita a perfektní místo pro kočky to nevyváží. Jsem už z toho všeho unavená a tak mě nesmírně potěšilo, že muž taky. Během hodiny jsem na netu našla několik bytů, které by vyhovovaly a majitelům nevadí domácí zvíře. Bude nás teď čekat několik týdnů obcházení a prohlídek, ale nechci to přehnaně uspěchat. Když už vím, že půjdeme pryč, týden nebo dva navíc to nevytrhnou.
Těším se tak, jak jsem se už dlouho na nic netěšila. Chci konečně bydlet jako člověk. A budu.

In love

2011-04-17T06:51:00.000-07:00

Ach. Nemám co dodat. Snad jen - nemůžu za to, i´m just a dirty little freak...

Vyhoření je ošklivé slovo, ne c´est pas?

2011-03-28T01:36:00.000-07:00

Nepiju kafe, ale mám pocit, že brzy začnu. Nebo budu každé ráno začínat Redbullem. Ani jedno mi nikdy nepomáhalo, stejně jako pu-erh, zřejmě jsem imunní vůči theinu, kofeinu a všem ostatním sračkám, které mají mít povzbuzovací efekt.
Po měsíci na novém místě s hrůzou zjišťuju, že se u mě začíná projevovat syndrom vyhoření. Po měsíci.
Je to dané tím, že celý měsíc děláme ve dvou to, co by měli dělat čtyři lidi a budeme to dělat ještě minimálně další měsíc. Dvakrát týdně dvanáct až čtrnáct hodin v práci, jednou za čtrnáct dní celý víkend, témata už taháme z paty a jsou čím dál horší.
Musíme najít dva nové lidi, jenže se nám hlásí samé víceméně nepoužitelné typy. A když už je najdeme, připraví nás zpočátku o tolik času, že to nebude pomoc, ale spíš škoda. kdy se mám učit nebo dělat autoškolu, když si nemůžu vzít ani ten blbej den volna, na který mám nárok (a které se nám tu oběma hromadí) a začít s jízdami?
Nevím, jak dlouho to vydržím, aniž by to začalo být na těch novinách vidět. Zřejmě už moc dlouho ne. Na mě už to být vidět začalo.

Jsem malý ýmo a ty jsi?

2011-03-20T13:12:00.000-07:00

Tak po pěti či šesti letech jsem zase shodila vlasy. A nebylo jich málo, už jsem je měla k pasu... a taky mě mrchy pěkně štvaly, v noci zavazely, ve dne zavazely, pletly se mi do kabelky i knoflíků u kabátu, když jsem je myla, usychaly půl dne, třepily se o sto sedm a motaly se mi do náušnic, na které jsem si ještě úplně nezvykla.
A já jsem řekla dost!

Chtěla jsem najít nějakou fotku, na které jsem ještě s dlouhými vlasy, ale zjistla jsem, že je to docela problém. Focení totiž tak nějak nesnáším, pročež se většinou nefotím, nejde-li o naprostou nutnost anebo naprostou šílenost. A od doby, co mi zrušili první profil na Knize ksichtů, tak nemám ani ty fotky, kteréžto byly tam. Tak tedy snad tuhle:

Ale ne, podvádím, tohle je paruka.
Tak tuhle:

To už jsem fakt já a mé true real vlasy. Po obsahu uříznuté petlahve moc nepátrejte, jen bych snad nadhodila, že to byl loňský Silvestr, z čehož si udělejte obrázek sami.
(Teď jsem si teprve uvědomila, jak můj kladný vztah k alkoholu ovlivňuje taky můj vzhled... asi bych se měla naučit taky nějaký jiný úsměv...)

Leč k současnosti. Zavolala jsem kamaráda kadeřníka, o kterém vím, že umí stříhat, protože jsem nechtěla dopadnout jako před těmi šesti lety, kdy do kadeřnicví vešla holka a ven vyšel Harry Potter.
A ono to vyšlo.
S fotkami to bohužel zas tak slavné není. Jednak není, kdo by mě fotil, neb muže něco takového nezajímá, druhak mám mizerný foťák a třeťak jsem mizerný model. Omluvte proto sníženou kvalitu fotek i mozkové kapacity modelky. Budu na tom pracovat.

Tak to by bylo z těch relativně vážných. A protože, jak jsem říkala, se nerada fotím, vyvádím u toho pak takovéhle věci:

A samozřejmě, tohle je můj věrný Karel, kterého si hřeju na prsou:

A tím slavnostně končím můj nejobsažnější post. A přísahám, že už se nikdy nebudete muset dívat tolikrát na mou osobu. Ministerstvo zdravotnictví by na mě mělo lepit cedulky :)

Netýkavá

2011-03-13T13:30:00.000-07:00

Znáte rostlinu jménem netýkavka? Latinským jménem impatines parviflora, roste ve velkých chumáčích na okrajích lesních cest a když na ni sáhnete, nelíbí se jí to.
Já jsem její lidská varianta.
Nesnáším doteky od cizích lidí, nesnáším doteky ani od známých. Lidí, u nichž je snesu a jsou mi dokonce příjemné, je dohromady asi deset. Nenávidím dokonce, když mi někdo jen o centimetr zasáhne do osobního prostoru.
Mám s tím docela velký problém. Když jedu šalinou a někdo se vedle mě na sedadle roztahuje víc, než by měl, nepředstavitelně trpím. Když se o mě omylem otře, naskočí mi husí kůže. Mezi lidi, kterých se dotýkám ráda a těší mě, když se dotýkají oni mě, patří můj muž, mé čtyři dobré kamarádky, milenec a tím to asi vlastně končí... takže ani deset.
Dokonce i vlastní máti, byť ji objímám pokaždé, když přijedu na návštěvu, mi způsobuje trochu nepříjemné pocity. A nemění na tom vůbec nic ani to, že ji mám opravdu ráda.
Možná jsem divná. Ale tak to prostě je.

Tlustost vládne světu, néasi?

2011-02-24T23:09:00.001-08:00

Teda dneska jsem se zase pobavila... prohlížela jsem si na Aukru kabáty, jestli i nějaký nepadne do oka (padl, ale o tom jindy), když tu náhle... co to zří oko mé téměř modravé? Pěkný kabát, v názvu aukce bylo napsáno pro baculky. Protože se mi ale kabát fakt líbil, chtěla jsem se na něj podívat blíž, rozkliknu aukci a tam... velikost 40! A to má bejt jako pro baculky? Já mám velikost 40, někdy 42, a někdy taky 36, záleží na výrobci. Ale tlustá si sakra nepřipadám!
A mimochodem, co je to kurva za slovo, baculka?

http://moda.aukro.cz/pekny-kabatek-pro-baculky-20-kasmir-i1473961127.html

Kabeláž

2011-02-18T07:02:00.000-08:00

Volejte sláva a tři (pět) dní se radujte! Přišly mi moje tři kabelky, kteréžto upoutaly oko mé na Aukru. Kabelky tam nakupuju velmi ráda, jelikož:
a) jsou o dost levnější než v sekáčích, když se vám poštěstí (a to i s poštovným)
b) natrefit na koženou není žádný velký problém
c) najdou se tam kousky, kterých se zřejmě zbavují leopardovité a skinnydžínovité slečny, kterým elegantní nebo umírněná kabelka neladí ke špičkám kozaček
d) je hrozně vzrušující čekat do poslední sekundy, jestli ten váš vybraný úlovek někdo nepřehodí (méně vzrušující je potom mlátit rukou do stolku na notebook a převrhnout si pití, když se objeví někdo ochotnější pustit chlup než vy, respektive pustit těch chlupů víc)

Z Aukra mám čtyři z mých pěti kabelek. Všechny jsou kožené, každá jiná, ale všechny už teď miluju. (I když mám dvě z nich doma jen asi hodinu). Ta na úvodním obrázku stála sedmdesát korun. Je ohromně prostorná, vešla by se tam nejspíš i sloní hlava, ale přitom nevypadá nijak neforemně a pytlovitě. Bude se hodit, až budu do vyškovské redakce stěhovat svůj skromný majetek.

Tahle stála bratru osmdesát pět korun. Je úplně nová, ještě s visačkou Echt leder. Původně jsem si vyaukřila jinou, ale prodávající zjistila, že už ji omylem někomu střelila, a nabídla mi tuhle. No byla bych blbá, kdybych nebrala, je totiž úplně luxusní. A perfektně se hodí k mým koženým střevíčkům za devět korun, to jsem tuhle ulovila v sekáči.

Malá, ale luxusní. Tak by se dala popsat tahle Marc Chantal kabelka, která si mé srdce získala okamžitě, jak jsem si zvětšila její obrázek. Čtyřicet devět korun mi za ni připadá jako naprosté pohrdání její krásou i materiálem, já ale protestovat nehodlám.

Nejlevnější. Pořizovací cena - jedna koruna česká. Vyplatilo se mi na ni počkat, při prvním vystavení za devětadevadesát korun si ji totiž nikdo nekoupil. I´m a lucky bastard. Po měsíci nošení se jí bohužel urvalo ucho, díky kterému jsem ji mohla nosit i v ruce, ale nevadí. Popruh přes rameno slouží taky dobře.

Poslední Mohykán. Zcela zadarmo, ukořistila jsem ji máti, která k ní přišla kdovíjak. Navštívila jsem po dlouhé době rodinu a všimla si na chodbě, jak tam visí osamoceně. První letmé seznámení mě ujistilo, že je ryzí a nefalšovaná, a tak nechybělo dlouho, a stěhovala se do Brna, aby poznala velkoměsto. Musím říct, že se drží statečně a rychle si zvyká.

Nezadržitelně a strmě vzhůru

2011-02-16T08:27:00.000-08:00

Tak tak. Jsem odporná kariéristka, bezohledně stoupající po profesním žebříčku vzhůru a skopávající přitom chudáky,kteří se posledními zbytky sil a články prstů křečovitě drží příček. Jehlovými podpatky vysokými až do nebe jim jen tak ledabyle měním tvar lebky, aby frenologové měli co dělat.

Budu dělat zástupce šéfredaktora ve Vyškovském deníku. Bylo to jednoduché. Šéf se zeptal, jestli o to nemám zájem, já jsem kývla. Bezbolestné a hladké, až na jediný zádrhel. Budu si muset udělat řidičák. Promptně.
A taky budu denně dojíždět z Brna.
Aha, dva zádrhely. Řidičák a dojíždění. A víc práce o víkendech a pozdější příchody domů.
Aha, tři zádrhely... sakra, to mi trochu připomíná španělskou inkvizici...

Prostě, kariéra mi stoupá, s ní stoupá i plat, a s tím stoupají i požadavky. Budu se muset obejít bez týdenních kurzů poledance, ale díky penězům navíc si zase budu moct pořídit tyč domů.
Budu si muset udělat řidičák, ale díky tomu budu mobilní a konečně si to budu moct napsat do životopisu (až udělám ve Vyškově takovej bordel, že tam podřízení spáchají první vyškovskou defenestraci).
Teď mi to došlo... budu mít podřízené.
Pomoc!
A začínám už od března...

Jakou to má cenu?

2011-02-09T11:47:00.000-08:00

Jakou má cenu plánovat si budoucnost vedle muže, kterého sice milujete, ale který se pořád utápí v depresích? Který tvrdí, že nikdy nic nebudeme mít, nikdy nebudeme mít vlastní dům, nikdy nebudeme mít peníze aspoň na to, abychom nemuseli každý měsíc počítat, jestli si můžeme dovolit i maso a sýr nebo jenom špagety s bazalkou... Jakou má cenu se o něco snažit, když každou tvou snahu, každý tvůj optimistický náhled o pár let dopředu okamžitě knokautuje?
~~Jakou?~~

Oh fuck.

Dojemné momenty

2011-02-07T04:31:00.000-08:00

Nestává se mi často, abych se při chůzi po brněnských ulicích usmívala. Většinou je to dané tím, že se prodírám davy a já davy z celého srdce nesnáším, takže se tvářím zarputile, pevněji stisknu kabelku a rázuju si to tak, až mi lidi dobrovolně uhýbají z cesty.
(Ano, neustále na desítkách blogů čtu nářky nad tím, že Češi se tváří na ulici jak to městečko z království Lancre v horách Beraní hlavy - pro neznalé: Kyselá Prdel - a v zahraničí že se na sebe všichni šťastně usmívají. To posoudit nemůžu, byla jsem jen na Slovensku, v Polsku a v Rumunsku; možná tam mají jiný druh člověka, zřejmě člověka davového. Tento poddruh se umí pohybovat v davu s grácií, nezavazí ostatním, a přesto se cílevědomě posouvá kupředu, a neztrácí nervy v okamžiku, kdy mu na nohu šlápne půldruhého metráku vážící osoba neurčitého pohlaví nebo mu roztomilá stařenka při svém manévrování po chodníku vrazí deštník do oka. V takovém případě je logické, že lidé nemusí bojovat o přežití a tak mají čas se na sebe i vzájemně usmívat.)
Dneska se však stala výjimka. Takových nebývá moc, stává se to jednou dvakrát do měsíce, ale stojí to zato.
Šla jsem s nákupem domů, chvíli předtím mi milá prodavačka v supermarketu pochválila vlastnoručně ušitou organzovou sukni a tak jsem se výjimečně nemračila, užívala si slunečného skorojarního dne a přemýšlela, co uvařím k obědu, když dneska nemusím do práce a všechny zkoušky mám úspěšně za sebou.
A v naší ulici jsem si všimla kouzelné dvojice. Minimálně pětašedesátiletá babička s šedou hlavou, hnědým kabátem a taškou v ruce a deset kroků před ní její vnuk či pravnuk, asi tříletý. Babička mě nezaujala vzhledem, ale chováním. Nedbala na svůj věk a co chvíli vesele poskočila na jedné noze, pak na druhé. Když přestala, klouček to zopakoval. A pak zase babička. A pak zas kluk.
Usmívala jsem se celý zbytek cesty.

Chci a chci a chci a chci. A šmytec!

2011-02-02T13:16:00.000-08:00

Už se hrozně těším na jaro! Ach... rozmoklé louky, jarní vzduch, dobrodružství, skautský stejnokroj, ohníčky v lese, stráže, ruční granáty... jak je mně to vše nové a krásné!
Už se zkrátka těším strašně na jaro!

Toliko deníček dobrého skauta Čovrdy, jak byl zaznamenán v Táboře smůly Jaroslava Foglara.
Také já už se hrozně těším na jaro. A na léto ještě daleko víc. Nesnáším zimu, vzbuzuje ve mně pocity medvěda, kterému někdo vyhodil jeskyni do vzduchu a on se teď toulá po kopcích, žere pocestné, anžto je nakrknut, a plive na zamrzlou řeku.
Pokaždé, když někde na internetu narazím na fotku z léta, zalitou odraženým zapadajícím sluncem, sevřou se mi útroby a u srdce mě divně zamrazí. Jediná mikrosekunda totiž stačí, abych si vybavila všechno krásné, co mi léto nabízí (a s čtyřicetiprocentní slevou, nekupte to, pani!)
Cítím teplo slunce nakloněného k obzoru, cítím vůni trávy a vody a rozpáleného asfaltu a dýchajícího města, cítím lehounké šaty, které hladí tělo, a kamínky a klacíky pod bosýma nohama, když se procházím po cestě vedoucí k Anthroposu, míjí mě cyklisti a udiveně se dívají, proč vláčím sandály v ruce...
Chybí mi ten pocit, že se probudím, vytáhnu ze skříně šaty nebo tričko a sukni a jdu. Žádné šály, žádné neforemné zimní boty, žádné vrstvení punčocháčů a tři svetry, protože na teplý zimní kabát nemám. Chybí mi hravost jara, lehkost léta a síla slunce.
A ráda zapomínám na to, jak se ve slunném odpoledni potím jako prase a asfalt se rozpálí tak, že jít bosá rovná se tanci na fakírově hřebovém lůžku. To je realita, ale tu já nechci. Já chci sny.

USS plesovky

2011-02-02T04:35:00.000-08:00

Konečně. Je to tady. Moje první vlastnoručně ušité plesové šaty. Hurrray.

Abych byla upřímná, tak úplně vlastnoručně ušité samozřejmě nejsou, na to jsem příliš levá a líná. Jsou to přešité šaty vylovená v sekáči u nás v maloměstě za čtyřicet korun. Tmavomodrý samet, holá ramena a stojáček, to je něco, co jsem nemohla přejít bez povšimnutí a nechat to tam ležet (viset), nedbajíc na skutečnost, že od pasu dolů provedly upnuté šaty s mým tělem cosi, co se nedá nazvat jinak než deformace.
Upozornily prostě na dědictví po máti, za které velmi děkuju a kterého se celý skorodospělý život snažím zbavit, totiž divně tvarované boky a stehna. Mám v horní části stehen takovou jakože proláklinu, divně se mi tam ukládá tuk, a tak si takové šaty prostě nemůžu dovolit.
Což mě donutilo sáhnout po jehle. Původně jsem chtěla celý proces dokumentovat a fotit, ale vzpomněla jsem si na to až při obšívání spodního okraje šatů. A to už bylo pozdě. Musíte se tedy spokojit jen s výsledkem.

Materiál: 9 metrů organzy šíře 40 centimetrů na spodničku (179 korun)
stará plesová sukně
              sametové plesové šaty ze sekáče, štítek uvnitř je odkazuje do hájemství Orsay
              několik hodin času a bolavá záda
              jedna pohřební černá stuha do pasu

Postup: Nejdřív jsem vytvořila spodničku. Jako spodní vrstvu jsem použila starou dvouvrstvou plesovou sukni. Organzu jsem rozdělila na čtyři stejně dlouhé díly a dala se do toho. Pečlivě jsem organzu skládala a přišívala. když byla jedna vrstva hotová, druhou jsem našila asi o deset centimetrů níž. Další dvě vrstvy jsem znovu přišila až nahoru. Celou dobu jsem trnula, že se projeví moje nešikovnost a výsledek bude katastrofální. Chmurné předpovědi se naštěstí nekonaly a hotová spodnička mě dokonce příjemně překvapila:

Pak jsem se pustila do šatů. Změřila jsem si požadovanou dálku a šaty jsem ustřihla. Pak jsem je vepředu a vzadu rozstřihla až k pasu a do vzniklých mezer našila trojúhelníky látky vystřižené z odstřiženého zbytku šatů. Nakonec jsem šaty dole zaobroubila. Pak už následovala jen chvilka vzteku, když jsem zjistila, že vzadu jsem to vystřihla moc dokulata a vznikl mi jakýsi ocásek, který jsem tedy musela zpacifikovat a zaobroubit znovu. Výsledek jsem doladila černou pohřební stuhou, kterou jsem uvázla do pasu. A voila!

A ještě s bleskem, abyste viděli skutečnou barvu šatů. Nebo aspoň pokus o ni...

A abyste neřekli, že se před vámi schovávám, tak tady jednu neanonymní fotku s obličejem :)

Teď už se nemůžu dočkat sobotního večera. obuju pornoboty s čtyřcentimetrovou platformou a jedenácticentimetrovými jehlami, černé silonky, do stále nezahojených uší černé náušnice, do vlasů self-made čelenku, kterou mám v hlavě, ale komponenty zatím ještě v obchodech, a můžu směle na ples KDU-ČSL. (Neptejte se, proč zrovna tam. Je to tradice)

Btw, pokud vás zajímá, co vlastně znamená to USS v názvu článku, tak je to jednoduché - urob si sám. DIY (do it yourself) v článcích všemožných bloggerek, ač znamená totéž, mě trochu odpuzuje. USS je přece mnohem hezčí :)

My Vietnam

2011-01-22T16:09:00.000-08:00

Blíží se další Fashion Changing Market v pole dance studiu a Lena se rozhodla se šíleností sobě vlastní pojmout v růžovém stylu.
Tož, růžový nemám jediný kousek šatníku, neřku-li ušniček nebo náhrdelníku. Nepočítám-li růžové podrážky nejnovějších a nejmilovanějších pornobot, nemám růžového vlastně nic. Tedy v oblasti out/infitové.
Co růžového mám, je diskografie Pink, které už jsem tady věnovala článek. V něm bylo řečeno vše podstatné, takže nemá cenu se o tom nějak šířeji rozepisovat. Přesto mi to nedá, abych se nezmínila, protože teď mám po delší době zase svoje růžové období. A to jak hudebně, tak myšlením. (Oblékáním ne, to by mě muž vyhostil na mráz. A neříkejte mi, že tam žádný není, on na tenhle argument vždycky poznamená, že tam budu stát, dokud nepřijde. Ten mráz)
Na internetu projíždím módní weby a hledám inspiraci.
Na aukru hledám boty. Čím víc centimetrů podpatek, tím víc adidas.
Do sekáčů chodím téměř každý den. Jen okouknout, kdyby něco. I když jsem bez peněz.
Na Fleru čumím na ušničky.
Sleduju romantické komedie. Počínaje těmi, které znám notoricky nazpaměť (Love actually) až po ty, které jsem před pár dny viděla poprvé (When Harry met Sally).
A taky pohádky. Lotrando a Zubejda rulezzz. A Anděl páně mimochodem taky. Laskavě neber svoje jméno nadarmo, ju?

A všechno to dělám pokud možno, aby muž nevěděl. Už tak dost těžko rozdýchává, že se mu měním a on to nestíhá chápat. A já to vím a snažím se mu to ulehčit. Ale na druhou stranu - taky dřív chodíval v sukni a dlouhém černém kabátě. I mě se občas stýská po starých dobrých časech.

Chci

2011-01-21T06:25:00.000-08:00

Chci chci chci. Chci organzu na spodničku, kterou jsem si objednala už před dvěma týdny.

děkujeme za Vaši platbu objednávky č.90954 .
Zboží Vám co nejdříve zašleme na Vaši adresu.
O odeslání budete informována e-amilem.

Tak kdy tedy konečně budu informována? Chci být informována, toužím po informovanosti, za infomování bych dala třeba svoji levou nohu! (Pravou ne, na ní mám oblíbené tetování)
Potřebuju dělat něco rukama. Něco, co má smysl. Chci vyzkoušet náš šicí stroj z dvacátých let. Chci dělat cokoli, co se nebude podobat učení, psaní ani vymýšlení výzkumných otázek k bakalářské práci.
Chci vypadat na plese ze všech nejlíp.

A po půlnoci bývá nejvíc zima

2011-01-19T09:13:00.000-08:00

Rekapitulace posledních dní

C, D státnice. 19 z dvaceti bodů ze seminárky. Půllitr Starobrno. Lodičky na klínku za devět korun. Kožené. Dvoustránková kritická analýza filmu Orlando z pohledu feministické filmové teorie napsaná za hodinu v pracovní době. Troje náušnice z Tesca. Nové trendy v českém porodnictví. Nová pohovka. Staré dluhy.

Permon si v noci v práci rozšlápl brýle. Čtyři tisíce v prdeli. Nová pohovka pomáhá vytvářet iluzi, že tady žijou lidi. Další čtyři tisíce v hajzlu. Magicky vykouzlené jídlo je pouhá iluze, tělu nedodá potřebné živiny a člověk, pokud se jím živí dlouhodobě, umírá na podvýživu. Jsem Toxic fairy, zabila jsem Baala a čeká mě nightmare.

Budu psát časopis pro důchodce. Několik stran textu ještě nevím dokdy. Možná nám pomůžou přežít.

Zítra

2011-01-13T14:35:00.001-08:00

Jak typické. Poslední večer před státnicemi a tržnice v Olomoucké lehne popelem. Je mi líto lidí, kteří v tom ohni přišli o všechno; víc je mi však líto sebe, že jsem tak ztratila poslední hodiny, které jsem mohla využít k učení.

Sobecké a cynické, já vím.
Jsem už taková.
Je to hop anebo trop. Buď to vyjde nebo ne. Teď už s tím nic neudělám.

Odposlechnuto v šalině

2011-01-11T11:48:00.000-08:00

Dva borečci, věk cca jedenáct let.

"Já bych chtěl mít takový ten meč, co měl Bruncvík."
"Kdo?"
"Ty nevíš, kdo to byl Bruncvík? To byl český král, co měl super meč, když ho vytáhl a zařval: Všem hlavy dolů, tak všem spadly hlavy."
"To byl nějaký horor?"
"To je česká pověst, ty vole!"

Zatím bez jména, ale to přijde snad s dalšími stránkami

2011-01-06T12:12:00.000-08:00

Prolog

9. 1987

Milý deníčku.

Dneska se mi zase zdálo, že létám. Když jsem se probudila, ještě chvíli jsem volně visela ve vzduchu několik centimetrů nad postelí. Tohle je to nejhorší, co se mi mohlo stát. Jsem cvok. A strana a vláda cvoky nepotřebuje.

9. 1987

Začínají mi kontrakce. Malá se co nevidět narodí a já tu poletuju nad proužkovanými peřinami po babičce jako nějakej zatracenej špaček. Když se mi to stalo poprvé, myslela jsem, že jsem prostě jenom přepracovaná a rozespalá. Po děsítkách opakování už si to nemyslím. To nejlepší, co se mi může stát, je, že vyletím oknem a přes moře si to doplachtím do Anglie. Tam jsou prý blázince na lepší úrovni než v Československu.

Má to jednu výhodu. Přes železnou oponu se dostanu jedna dvě. Žádnej voják přece nebude střílet na létající těhotnou ženskou, no ne? Notabene na vědeckou pracovnici, která dokonce obdržela od slovutné strany řád. Co by pak hlásil veliteli? Pane majore, během mé služby se nic zvláštního nestalo. Jenom jsem sestřelil neidentifikovatelný létající objekt, z kterého se po dopadu vyklubala značně zdevastovaná třicetiletá žena v noční košili a v devátém měsíci těhotenství... Za tu srandu by to snad i stálo.

10. 1987

Malá se narodila třicátého, měla jsem těžký porod. Na bolesti jsem však vůbec nemyslela, protože jsem před očima celou dobu viděla hrůznou scénu, jak se vznesu nad porodní stůl a malá mi vyklouzne z dělohy přímo do rozevřených rukou doktora. To by se sakra těžko vysvětlovalo. Naštěstí se to pravděpodobně stává, jenom když spím a nejsem pod sedativy, což se mi posledních několik nocí nepodařilo. Ostatní rodičky na pokoji by pohled na mě asi nijak zvlášť neuklidnil, takže díkybohu za to svinstvo, kterým mě cpali.

Malou jsme pojmenovali Sára. Všichni se ošklíbali a nenápadně nadhazovali, že je to židovské jméno a do tradiční československé socialistické společnosti se nehodí. Někteří i nápadně. Ale ať si třeba puknou. Myslím, že to nejhorší, co bych jí mohla odkázat (krom mého poletování, což se doufám nestane), by bylo jméno jako Zdislava, Svatava nebo Růžena.

kapitola

No tak teda díky, mami. Přesně to se stalo. Sára si povzdechla a zavřela deník. Takže už aspoň vím, po kom to mám, pomyslela si a podívala se letmo pod nohy, kde se v hloubce dvou metrů krčil psací stůl.

(to be continued... možná)

Anální účinnost reklamy

2011-01-05T04:15:00.000-08:00

Nesnáším dospělost. Za týden mám první - opožděné - státnice, vrátila jsem se k učení a nejde mi to. Zjišťuju, že mám mnohem radši normální práci. Pokud se to, co se děje každý den v redakci, dá označit za normální, pochopitelně.
Listuju skripty plnými barevných podtržítek a oči mi přeskakují z té kombinace zvýrazňovačů šílených barev, dědictvím to několika kamarádů, kteří státnicovali přede mnou. V počítači roluju v přednáškách ze třetího týdne na jedenáctý a tak nějak pořád nevím, jak se do toho obout. Už se prostě neumím učit.
Navíc v perspektivě mé pseudodospělosti mi drtivá většina učiva připadá jako zbytečné plky bez jakéhokoli praktického přínosu.

kom. výzkum na počátku 20. st » výzkum vlivu poselství polit. charakteru, výzkum veř. mínění, vliv propagandy (resp. MK) a anal. účinnosti reklamy

Co to kurva je? Anální účinnost reklamy? (To znamená, že si s reklamou vytřeš prdel, praví Permoník, který vždy zná na všechno odpověď)

Nejsem si jistá, jestli se s takhle mizernou motivací dokážu něco naučit. A co mě děsí ještě víc, je bakalářka, kterou jsem si neuváženě vymyslela na religionistice a zvolila si jak šíleného vedoucího, tak šílené téma. Zatím jsem ještě nedokázala zformulovat ani anotaci a podobné kraviny a už mám skoro měsíc skluz. V ISu to mělo být sedmnáctého prosince.

Nesnáším školu. A poslední semestr si budu muset platit, protože ti kreténi mi nevypsali Japonštinu III na podzim, ale prý bude až na jaře. A co z toho všeho nakonec budu mít? Nic. Jen (snad) papír s potvrzením o tom, že jsem absolvovala sudium na MU a vyvázla jsem z něho více méně psychicky nepoškozená. Stojí to vůbec za to?

Fek off, Vánoce

2010-12-24T00:17:00.000-08:00

Nemám vás ráda. Muž vás nenávidí. Tak už laskavě JDĚTĚ DO PRDELE. Děkuji.

Je to v piči

2010-12-18T15:15:00.001-08:00

Poprvé si připadám, že si víc rozumím s lidmi z práce, než s ostatními...

Je to normální, začít si uprostřed narozeninové oslavy jedné z nejlepších kamarádek prohlížet pracovní poštu a projíždět plán na dalších několik dní? Představovat si, že jsem radši v redakci a píšu něco, co má možná i smysl, než sedět tady a bavit se o něčem, čehož smysl mi uniká úplně? Vědět, že líp jsem si rozuměla s ožralým Svoboďákem na vánočním večírku než teď s téměř střízlivou kamarádkou, kterou mám jinak moc ráda?

Jak to mám vysvětlit někomu, kdo není šílený?

Zase jsem kouřila. Tenhle večer víc, než předtím za celý život. Měla jsem čtyři cigarety.
Miluju Permona víc, než kdykoli předtím. A stejně mě něco strašně trápí.

Jsem střízlivá, když jsou všichni okolo opilí. Nikdy jsem se necítila jako větší vyděděnec. Sedím tu ve zkurveném santovském oblečku, na nohou jedenácticentimetrové štekle a připadám si tak neatraktivní, jak jen si žena může někdy připadat. Možná to je ta chyba. Že mezi chlapama v redakci si připadám jako ženská. Jako někdo, kdo je sexy. Jako někdo, kdo umí vzít za práci, kdo něco dokáže, na koho se mohou spolehnout. Jako člen týmu. A přitom můžu udělat cokoliv, a oni mě budou pořád brát.
Tady si připadám jako rušivý element, jako zapomenutá hlušina v hromadě zlata. Jako polámaná barbína, kterou někdo odhodil na skládku a předtím z ní stáhnul hadry.
Cokoliv udělám, připadám si, jako by se na mě upíraly všechny kritické pohledy.
Jsem šíleně šílená a šílenství mě začíná stravovat víc než doteď kdy bylo možné.
Život začíná po životě.

Přijdu do pekla

2010-12-13T12:42:00.000-08:00

Jsem totiž hrozně zlá holka. Koupila jsem si totiž další boty na podpatku, ačkoli vím, že
a) muž podpatky nesnáší
b) musíme šetřit, máme málo peněz a ty boty jsem opravdu nepotřebovala
c) je to kategorie "vysoce módní obuv", což znamená, že je můžu nosit jen výjimečně a v podstatě jen uvnitř, aby se mi nerozpadly

ALE

a) jsou strašně krásný, mají deset centimetrů podpatek a cenťák platformu
b) byly jediné v černé a mé velikosti
c) budu je nosit jako pornoboty k tyči, až ji budu mít doma, začnu rovnou trénovat na podpatcích - když už umím pár invertů, je načase
d) stály jen 260 korun! Ať žijí předvánoční slevy...

V zimě sněží, svět je naruby

2010-12-03T03:46:00.000-08:00

Brno - Dalších deset centimetrů sněhu má za dnešní den zasypat jižní Moravu. Brněnští silničáři mají v pohotovosti všech jednadvacet sypačů, společnost Kordis, která zajišťuje v kraji integrovanou dopravu, se bojí další kalamity...

Achjo. Většinou mě práce v novinách baví, obzvlášť když pracuju na něčem, co ještě nikdo jiný neví nebo co je pro lidi zásadní. Ale co se pravidelně rok od roku opakuje a co mě nepřestává vytáčet, je počasí. Respektive sníh v zimě a vedro v létě.
No ano. Je prosinec a ono sněží. Hrůza, neštěstí, kalamita, tragédie. Všichni tady umřeme.
Problém je v tom, že o tom psát prostě musíme. Když šéfové zavelí, tak šéfové zavelí. Takže to sledujeme online, píšeme o každé blbosti a čtenáři se nám smějí. Jediné, co mě uklidňuje, je skutečnost, že úplně stejné je to ve všech médiích bez ohledu na zaměření nebo druh. Mladá fronta, televize, ČTK, všude jsou na jedné straně ti, kteří rozhodují a ti, kteří zareptají a pak jdou poslušně zpovídat další babky a dědečky, jak že je ten sníh strašnej...

A v léte přijde další neštěstí. Vedro. A budeme mít na několik článků vystaráno...

Factory Fashion Market Brno

2010-11-19T13:07:00.000-08:00

Tak. Byla jsem tam. Na Kouničce, v přetopeném a vydýchaném sále, který obsadili prodejci a prodejkyně vlastnoručně vyráběných módních kusů, doplňků a všeliká podobná verbež.
Vyskytla jsem se tam bohužel bez koruny v kapse, jinak bych si něco koupila. Pročež jsem tam zavítala jen proto, abych se podívala na vystoupení holek ze studia Citadela Mefisto, které mě učí pole dance. Doufala jsem, že tedy uvidím sexy Lenu Trpělkovou, jak si podmaňuje gravitaci, ale až na místě mi došlo, že půjde jen o módní přehlídku, poněvadž Lena mimo tancování taky vyrábí úžasné věci z peří.
Tož co s tím? Zůstala jsem, že se tedy podívám aspoň tak.
První šok přišel, když jsem deset minut sledovala dvě holky, jak se válí po podiu. Doteď nevím, co měly prezentovat. Co každopádně vím, že bych u toho výrobce nikdy nenakupovala. Obě měly bílé jakožebalonové sukně. Poslepu bych to ušila líp. Čouhaly z toho nitě, bylo to roztřepené a beztvaré.
Druhý šok přišel, když jsem zjistila, že módní přehlídku moderuje můj kolega ze sportovní redakce. Dokonce se na to oholil. (Třetí šok).
Samotná módní přehlídka mě zklamala. Čtyři holky, které se snažily, ale podle mě jim to moc nešlo. Jedna na mě navíc působila poněkud čarodějnickým dojmem. A to myslím velmi negativně. Pokud to byl záměr, budiž.
Prezentace triček LoveMusic měla docela vtip, ale samotný sortiment mě příliš nezaujal. Aspoň to ale bylo dobře ušité.
Oblečení Yany Thal tak napůl. Korzetové zelené šaty s tylovou sukní byly úžasné. Ušla i černá dlouhá tylová sukně a slečna měla mezi prsy pěkné tetování. Toť vše, zbytek slabota.
Tašky a kabelky Dara Bags můžu okomentovat jediným slovem. NELÍBÍ.
Nakonec tedy všechno zase zachraňovala Lena. Místo původních modelek naběhly na podium holky z Citadely včetně autorky doplňků. Mělo to styl, mělo to nápad, bylo to super.
Pro kožené rukavice s peřím bych vraždila.
Prádlo pokryté bílým pěřím bylo nepraktické, ale tak - ach! - krásné!
A zelené péřové číro, které měla na hlavě Jana, bych hýčkala jako oko v hlavě.

Takže venkoncem vzato, z mé strany docela propadák. Možná kdybych tam šla s tlupou lidí a ne sama, kdybych měla tolik peněz, abych si dovolila koupit si aspoň nějakou blbost za dvě stovky (což je teď téměř můj týdenní rozpočet na jídlo), možná, že bych byla méně kritická.

Fotky určitě najdete na desítkách webů, tak nač se obtěžovat. Fotit stejně neumím, tak co.

Co je horší než mít depresi?

2010-11-09T03:02:00.001-08:00

Když ji má někdo,koho milujete, a nemůžete mu pomoct. A on, místo aby aspoň trochu ocenil, že se snažíte, útočí proti vám.

Nejlepší dárek k narozeninám

2010-11-06T11:25:00.000-07:00

I když trochu opožděný. Ale stejně nejlepší (pokud pominu skutečnost, že jsem vlastně jinak prakticky nic nedostala).

Neboť správná pindulína, jakou jistě moje alter ego Hannah P. Alabama jest, musí mít u sebe vždy několik nezbytností. A právě ty mi nachystala Blondýna, neboť sama moc dobře ví, co potřebuju, zejména půjdu-li na diskotéku lovit chlapce:

Důležité je mít ty správné oční stíny, lesk na rty, náramek, abych ho mohla oslnit. Tužku, abych mu mohla napsat svoje číslo. Fotoalbum, abych si do něj mohla ukládat společné fotky. Kondomy, protože správná pindulína je vždy připravena!

Ty správné doplňky - placka, která upozorní na to, jak jsem kchůl; náušnice, které zdůrazní mou krásu, přívěšek s motýlem, který zdůrazní mou křehkost, přívěšek se zavíracím zámkem, který zdůrazní mou nedobytnost; dva stejné přívěšky se srdíčkem, abychom dali jasně najevo, že k sobě patříme

A samozřejmě správné HannahMontana doplňky - peněženku, žvýkačku pro svěží dech a krabičku s gumovými medvídky, abych zdůraznila, jak jsem sladká

A to nejdůležitější - černou osmu. Až mě bude ten vztah ubíjet, tak se na něj vykašlu a odjedu si někam objímat stromy. A možná u toho postavím i nějaké ty obláčky nebo třmeny

Maruška to začala, Supa dokončí

2010-10-25T13:00:00.000-07:00

Jak už jsem psala, Maruška to začala. Tedy vzpomínání na nepříliš vzdálený, zato již uběhlý Literární víkend no. 9, který se odehrával ve stínu Supy, Bělohlavy, Mamuta se sekerou, Hitlera a žampiónu.
Oproti loňské tísnivé atmosféře, která se velkou měrou podílela na mé náladě a vyznění celého víkendu, byla devítka úplně jiná. Optimistická a pozitivní. A i když jsme toho nenapsali tolik, jako v jiných ročnících, stejně z toho mám dobrý pocit.
To nejlepší nakonec stejně vzniklo, jako vždy, naposled během pěti minut. Dvě hodiny předtím jsem jen čmárala do papíru bez jakékoli inspirace. Ale tak je to u mě vždycky.
A tak se také dělím o výtrysky mého nitra, jak jsem je o víkendu zaznamenala.
Peace.

Monolog člověka, který už dva měsíce nespal

Krize. Ale ne ta řecká.
Sedím, civím tupě do zdi a nemůžu přestat. Civím už několik dní, ale ta zeď se mi zdá pořád stejná. Stejně hnusně žlutá, je to taková ta žluť, jako kdybyste stěny natřeli naředěnou hořčicí.
Žlutá.
Když mávnu rukou před obličejem, rozvlní se do prapodivných tvarů. Připomíná mi to hru, co jsem měla ráda jako malá. Tabulku s pískem uvnitř a kolečkem venku. Tím kolečkem se otáčelo a pomocí jehly uvnitř jsem pak kreslila právě takové divné, rozvlněné tvary, jako teď vidím před očima.
Tehdy to ale bylo proto, že jsem byla fakt malá a jinak mi to prostě nešlo. Teď bych to určitě zvládla líp. Teda, teď zrovna ne, teď nezvládám ani donutit tu nechutnou zeď, aby mi neuhýbala.
Úhýbá jako celý můj život. Uhýbá jako každý, kdo se se mnou kdy potkal. Rodiče, sourozenci, spolužáci, partneři. Dokonce i křeček mi radši chcípnul, než aby byl se mnou déle sám v jedné místnosti.
V místnosti, která je hořčicově žlutá a páchnou v ní zvratky.
Až budu velká, budu princezna, mami.
To víš, že budeš.

Inzeráty

Nabízím sbírku videokazet. Cena dohodou.
Zn. Filmy, které musíte vidět, než umřete.
Samara

Hledám dobrého očního lékaře.
Zn. Spěchá
Sauron

Tak to mě poser.
Zn. Potají
Cartmanova máma

Inspirace - nepřirozená poloha

Propnutá jako malá akrobatka
lámaná kolenem starého muže
jen periferně hledám zadní vrátka
nikdo tam nestojí nikdo mi nepomůže

tělo mi hladí pomačkaná látka
ještě z ní cítím vůni tvojí kůže
vtesaná do plátna jako Ježíšova matka
nesvatá madona jíž nikdo nepomůže

Zacyklení

Držím se za ruku sebe sama
bojím se vkročit do neznáma
určena k věčnému probouzení
jen čekám že mě někdo změní

držím se za ruku sebe sama
a nejsem děvka ani dáma
jen stále čekám na Krasoně
ve stáji už mu chystám koně

držím se za ruku sebe sama
hledám svět mezi peřinama
včera mi přišel zítra zmizí
tak takhle končí láska ryzí

držím se za ruku sebe sama
bojím se vkročit do neznáma
zamčena navždy v tichém snění
jen čekám kdy mě někdo změní

Závěrečná

G.I. Poppins

Když mě včera chytil rapl
popadl jsem paraple
na střeše jsem špatně šlápl
teď mám nohy nakřáplé

Prozatím beze jména

Jak křupou vyschlé krovky brouků?
jako cvrnknutí do klobouku
nejdřív jen tiché, pak to lupne

Jak křupou vyschlé kosti lidí?
tak jako oheň když se stydí
když nesměle pár polen slupne

Jak voní z čerstvých hrobů hlína?
jak dýmka když už dohasíná
oharky neposlušně chladnou

Jak znějí zvony ze hřbitova?
tak jako tvoje dnešní slova

A poslední už není z litweeku, ale z dnešního soudu. Poslední dobou mě docela inspirují.

Anatomie boha

V rezavém kole skřípe prach
a čas se vrací zase zpátky
a nad údolím visí strach
přejeté žabky na cestách

nalité prsy první matky
anděle svádí k nakousnutí
vzduch mezi zuby hustě sladký
přemrzlé višně ze zahrádky

jak země obtěžkaná rtutí
- v rezavém kole skřípe sen -
až k prsům zasypána sutí
s nebem se chystá ke slehnutí

a peklo už se dere ven

Přírůstky

2010-10-19T08:07:00.000-07:00

V mém životě se ocitlo několik přírůstků, které možná sojí za to zmínit. A nožná taky ne, ale já to stejně udělám. V poslední době mě totiž drží nad vodou jednoduché radosti a čím víc jich mám, tím lép se mi daří přežít den.

V šatníku:
Červenočerný tartanový skotský kilt za padesát korun ze sekáče. Pravá skotská vlna.
Khaki army svetrošaty. Podzimu se v nich čelí mnohem lépe. Taky za sekáče za pakatel.
Černé kalhoty na kung-fu, střídavě v nich spím a střídavě je používám jako spodničku. Očekává se jejich velké vytížení po celou zimu. Jak jinak, ze sekáče.
Čtvrtý sekáčový úlovek je černé saténové kombiné s podšívkou. Vrstvení má něco do sebe a babičky nebyly blbé, když to nosívaly. Už jsem se do něj zamilovala a tahám ho pod každé šaty.
Zelený multifunkční šátek Buff. Vyfasován na Masarykově okruhu po závodech za pomoc s organizací. Jediný šátek, který mi sedí na krku i na hlavě a sluší. Zřejmě si pořídím ještě jeden, ale v černé.
Černá mikádo paruka po Marušce. Zbožňuju ji.

V botníku:
Černé kotníkové botky na podpatcích. Hned první den jsem jim urvala patník, takže jsem je musela nechat podrazit, tím jejich cena vzrostla o dvě třetiny (na dvě stě padesát korun). Nemůžu si je vynachválit.

V poličce:
Eau de parfume Percieve od Avonu plus tentýž tělový sprej, kupován za zlomek původní ceny na Aukru. Tuhle vůni zbožňuju už několik let a pokaždé, když ji ucítím, mi vylétnou endorfiny jako na horské dráze.

V posteli:
Koťák. Nikčino celočerné kotě, které u nás bydlí už měsíc a nechceme jí ho vrátit. Dala jsem jí ultimátum do konce týdne, pokud si ho neodnese, propadá peklu (čili nám).

Na těle:
Množství modřin, odřenin a pohmožděnin. Miluju pole dance!

Retroporno

2010-10-11T10:04:00.000-07:00

Mám za sebou první tříhodinový blok kurzu o světovém filmu. Ale nemyslete si, že je to až tak jednoduché. Díváme se na něj totiž z úhlu feministek. Ano, správně. Zapsala jsem si v tomto semestru předmět z genderu. A už teď vím, že i zbývající dva bloky budou utrpení.
Na tohle se prostě nehodím, už jsem to pochopila. Ale je to za šest kreditů, tak vytrvám.
Několik poznatků, které jsem si z dnešního zážitku odnesla:

1 Viděla jsem poprvé ženskou, která na sobě měla ve větší ploše zvířecí vzor a nevypadala jako kurva. Byla to naše přednášející a po celé halence měla žirafu. Zní to strašně, jí to ale kupodivu slušelo.
2 V posluchárně bylo dvě stě holek a asi čtyři borci.
3 Během prvních dvaceti minut zaznělo slovo "feministický" asi stokrát. Po dalších dvacei minutách jsem málem prokopla okno.
4 Viděla jsem porno z roku 1905. Mělo příběh.
5 Výstup z tohoto kurzu spočívá v kritické analýze (eseji) fimlu Orlando, natočeného na motivy knížky Virginie Woolfové. Z feministického pohledu, pochopitelně. Knížku mám moc ráda, film nebyl tak úplně špatný, hlavně po vizuální stránce byl úchvatný, ale nějak netuším, jak ho budu kriticky analyzovat.
Navíc byl celý v angličtině bez titulků. Slečna přednášející zřejmě nemyslela na to, že z těch dvou stovek lidí budou určitě nějací němčináři nebo jinojazykáři, kteří anglický film ne zcela pochopí. I já občas měla problém.

Gender už příště, prosím, ne. Kdyby ano, přetáhněte mě lopatou.

No a?

2010-10-03T05:33:00.000-07:00

Pro tu holku mám tak trochu slabost, a jsem ochotná jí odpustit i občasné úlety, které bych jiným netolerovala. Je osobitá, je svá, provokuje, má fajn tetování a jeden klip, ze kterého jsem dlouho měla těžké duševní stavy a nevybité sexuální napětí. Vrací mě do puberty. Jmenuje se Pink.
Dlouho jsem si myslela, že je to jen taková nostalgie. V období desky Missundaztood, kterou jse považovala za to nejlepší, co vytvořila, jsem prožívala těžké citové i fyzické krize, puberta mnou třískala o podlahu a já se hledala. Kdykoliv teď slyším známé tóny písničky Get the party started nebo Don't let me get me, vzpomínám.
Je to popík. Je to mainstream. Neřadí se to jinak vůbec k těm stylům hudby, které jinak poslouchám. Ale je to přesně ten druh popu, který neuráží posluchačovu inteligenci. Je v tom kus pózy, pochopitelně, ale i kus zpěvaččiny vlastní osobnosti. A ta osobnost je mi hrozně sympatická.
Přesto jsem si myslela, že to nejlepší je už za ní. Album Try this mělo jednu dvě silné písničky, ale zbytek mi připadá jako vata. Album I'm not dead a profláklý - a děsný - song Hey Mr. President to zazdilo definitivně. Tohle je úlet, který pochopit přes všechnu snahu nedokážu. Hudebně i textově je to šílené, prostě to nechápu.
Ale pak se Pink očividně probudila a stvořila album Funhouse. Objevila jsem ho sice trochu s křížkem po fun(ho)use, neboli až teď, ale o to víc si ho užívám. Jako by se tam Pink vrátila zpátky do mé puberty k Missundaztood. Písničky mají hlavu a patu, kvalitní texty, kvalitní hudbu, boží klipy. A klipy, to je prostě něco, co na Pink zbožňuju asi nejvíc. Nadsázka, černý humor, ironie, moje srdcové záležitosti.
Tu holku prostě žeru.

Btw který klip to byl, že jsem z něj měla erotické sny?
Just like a pill. Odjakživa jsem byla ujetá na polonahé chlapy s tetováním. Ženské ostatně taky. A když jich tam bylo tolik...

Zkouška koláčem

2010-10-01T01:53:00.000-07:00

Posledních osm korun v peněžence. Muž už nemá vůbec nic. Nějak jsem si nezvládla zajít na dopravní podnik vyřídit novou kartičku studenta a tak sice mám kupon, který platí až do listopadu, ale průkazka mi vypršela včera. Smůla, no.
Posledních osm korun utratím za toaletní papír, do kterého smrká moje nemocňátko.
Ve špajzu necelá půlka chleba, v mrazáku a ledničce nic. Poslední dvě kila brambor upeču k obědu, špagety si dáme asi zítra. Na (prošlé, od Nory) sojové maso taky dojde řada.
Ale zato máme čtyři litry medu a spoustu kompotů a marmelády. A ještě zbytek sušeného mléka ve špajzu. A hladkou mouku. a žádná vajíčka. A nějaký ten olej. Tož upečeme koláč :)

A tak vytvářím svůj vlastní recept. Meruňkový kompot i se šťávou, půl hrnku oleje, dva hrnky hladké mouky (dyž ta polohrubá holt néni), hrnek cukru, prášek do pečiva, sáček vanilkového pudinku. vsjo smíchat a vylít na plech. Být v jiné situaci, hodila bych navrch ještě drobenku, ale poslední půlku másla schovávám na brambory a špagety.

Kupodivu to je dobré, Teď jen vymýšlím, co s tím medem, marmeládou a těmi zbylými kompoty. Ale vono se něco najde.

Podpatky kontra vztah?

2010-09-25T11:59:00.000-07:00

Nikdy mě nenapadlo, že budu něco takového řešit, a ejhle. Je to tu.

"Ty jsi vždycky mívala takovej dobrej vkus, já nechápu, co se to s tebou stalo," pravil mi včera muž. Narážel tím na moje lodičky. Že nemá rád ten klapavý zvuk, to už jsem zjistila. Ale včera mi poprvé řekl, že mu připadají veškeré boty na podpatku hnusné.
Abyste rozuměli, podpatky jsem začala nosit před pár měsíci. Jinak jsem šlapala po brněnských chodnících v gládách, případně trekových botách. Jenže jsem pomaličku a nenápadně změnila šatník a najednou s tím šel i botník.
V gládách chodím ráda pořád, což o to, jenže jsem zlenivěla a nechtějí se mi zavazovat. A popravdě, mě se podpatky vždycky líbily, jen jsem na nich neuměla chodit. A když jsem se k nim konečně odhodlala, zjistila jsem, že se mi to líbí. Líbí se mi ten pocit, že si konečně připadám jako ženská. Že jsem vysoká a nehrbím se, chodím díky nim vzpřímeně. Že moje nohy vypadají štíhlejší. A kupodivu, protože nenosím čtrnácticentimetrové štekly, tak jsou i pohodlné.

Jenže co je mi to všechno platné, když můj muž moje boty nesnáší. Původně jsem si říkala, že je to jen z legrace, ale pak jsem si uvědomila, že to z větší části myslí vážně. A prohlásil, že se mnou nebude nikam chodit, pokud budu takhle obutá. Samozřejmě že to tak nebude, ale já teď přemýšlím nad tím, jestli mi to za to stojí. Nosit podpatky, samozřejmě. Protože budu neustále poslouchat, den co den, že strašně klapu a mám hnusný boty.

Ale ony se mi prostě líbí. Takže babo raď.

(Stejně v těch botách budu chodit dál. Přece se nezbavím několika párů jen kvůli chlapovi, no ni?)

Jak se pozná pipinovitost?

2010-09-16T11:27:00.000-07:00

Tahle otázka už se mi několik dní honí hlavou. Stává se ze mě pipina?

\jak to mám poznat? Přistihla jsem se při tom, že se mi nějakým záhadným způsobem změnil šatník. Ano, odjakživa jsem ráda chodila do sekáčů a to mě drží doteď, jen tam hodím, zdá se mi, tak nějak častěji. Na gymplu jsem se snažila zapadnout, pak jsem si uvědomila, že jdu sama proti sobě a začala se oblékat tak, jak sem to cítila. V černé, metalová trička, džíny a glády.

Když se teď podívám do skříně, mám tam:

Sportovní a funkční oblečení (o něčem takovém jsem na gymplu ani neslyšela)
Trička dlouhá, se stojáčkem a bez potisku
Krátké sukně (neexistovalo)
Několik sárí
Spoustu roláků
Šaty

Všechno, až na sárí a asi troje šaty, stále v černé.
Aspoň to mi vydrželo. Jo, a taky mi vydržela záliba v punčochách. Teď jsem se ale přistihla, že pomalu inklinuju i k punčocháčům, ač jsem je dřív neměla ráda. Inu, blíží se zima a asi jsem zjstila, že zdraví a vaječníky mám jen jedno (dvoje, ale nebuďme puntičkáři).

Ale těžké boty odpočívají v botníku mnohem častěji, než jsem čekala.
Začala jsem nosit podpatky. A nosím je často. K sukním.
A saka. Jedno z nich je oranžové, Permoník ho strašně nesnáší a říká, že vypadám jak popelář (myšleno barvou).

Sleduju několik takzvaně módních blogů a některé věci se mi tam dokonce líbí.

Stala se ze mě pipina?

Odvolávám, co jsem odvolal

2010-09-14T06:41:00.000-07:00

Facebook mi napsal. Prostřednictvím své prodloužené ruky Daphné, která zřejmě sedí den co den a noc co noc u počítače a je zahlcena miliony zoufalých mailů. Lituju ji.

Ale abych to uvedla na pravou míru - fotky očividně nikomu nevadily. (Nebo možná taky, ale nebyly to pnejpodstatnější). Nelíbil se jim můj krásný pseudonym. Hannah P. Alabama jim zřejmě nepřipadá jako reálné jméno. No, budiž. Uvidíme, jak dlouho vydrží Buč Velebuč...

Kniha ksichtů tě vidí

2010-09-13T07:48:00.000-07:00

Bylť mi zablokován profil na Facebooku. Nevím proč. Ne že by mě to až tak trápilo, ale docela mě to nasralo. Právě proto, že nevím proč.
Napadá mě jen jedna možnost. Dala jsem tam své umělecké fotky, některé z nich byly akty. Byla tam vidět jen horní část těla, ale ani to se zřejmě cenzorům nelíbilo.
Otázkou zůstává, kdo to nahlásil. Protože jsem je měla viditelné jen pro přátele, logicky to musel být někdo z nich.
Napadá mě jediná osoba. Pokud to byla ona, mé mínění o ní kleslo ještě hloub. Tolik, že aby bylo jen hluboko, muselo by vylézt sto kilometrů z nitra země. A to jsem si myslela, že už mám lidi prokouknuté. No, nemám. Celý život se učíme.

Dobrá

2010-09-12T13:38:00.000-07:00

Konec emostatusů. Už s tím štvu sama sebe.

Když jsem opilá, nevím, co dělám. Tedy, když jsem opilá, protože nasraná. Když do sebe během půl hodiny naleju čtvrt lahve rumu. Když se večírek, na který se těším, vymýšlím kostým, kradu si kvůli němu čas a vím, že mě čeká jen několik málo hodin spánku, protože musím vstávat na autobus, když se naseru, ještě než na ten večírek dojdu a místní společnost mě v tom nasrání ještě utvrzuje, až na vzácné výjimky (Adam, Stain, malá Bára a Suzuki, budiž jim poděkováno). Když radši sedím v koutě a piju a piju a piju. Pak vznikají emostatusy. Pak jsem schopná dělat píčoviny.

Pak krev na zdi
opuchlé oči
hádky
a nechápavé pohledy
proč

Tak je to. Jsem emocionálně labilní a bohžel to neumím skrýt ani překonat. Když jsem dnes poslouchala otce, jak rozvíjí teorii o tom, že kdo bere léky na uklidnění, je automaticky blázen, cítila jsem se strašně. Tak strašně, že jsem jako vysvobození uvítala chvíli, kdy se velká ručička přehoupla tam, kde měla být, a já mohla vypadnout zpátky domů, do Brna.

Je možné, že začínám pomalu nesnášet i svoje kamarády?

Everything you ever...

2010-09-08T11:21:00.000-07:00

Něco na mě zdá se leze už delší dobu, zatím se mi ale daří to úspěšně odhánět. Trvalo mi asi tak pět minut, než jsem se zase vrátila do novinářského tempa, asi je to znamení, že už se z toho nevyhrabu nikdy. Po týdnu na černé kronice mi zčernalo i to, co jsem si nemyslela, že je ještě možné.

Já vím, že vyprávět si nad rakvemi vtipy není úplně košer, ale tak co máme kurva dělat? Je to naše práce a nemůžu brečet nad každou mrtvolou, omlouvám se. Kdybychom si z toho nedělali legraci, zblázníme se. Sice na tom jako novináři ještě nejsme tak jako lékaři, patologové nebo policajti, ale stejně. Chápu pozůstalé, chápu jejich smutek, je mi to líto, ale budu se smát dál. Neodradí mě od toho ani výhružné telefonáty, jak si dovolujeme o tom napsat a že jsme hnusný svině. Jsme. Kdyby to ale lidi nevyžadovali, tak o tom nepíšeme. Bohužel, milý pane, je to tak. Většina lidí jsou hnusný svině a věřím, že i vy jste častým čtenářem rubriky krimi v novinách nebo na internetu. Taková je prostě lidská přirozenost.

Jsem asi příliš cynická, ale u soudu s podvodníky, co okradli skoro třicet rodin o peníze na stavbu domů, mě ze všeho nejvíc zajímal pěkný zadek jednoho ze svědků, který stál u pultíku přímo přede mnou. Těm lidem já nepomůžu, nepomůže jim ani soudce, peníze jim už totiž nikdo nevrátí. A tak hledám na všem to dobré. A tak akorát obtažené kalhoty, ty tomu napomáhají.

Asi jsem vážně svině. Jenže to už je život. Já nikdy nepůjdu někoho okrást, vyloupit banku nebo vydírat cizince s nelegálním pobytem, že jim za peníze prodloužím pobyt a nenahlásím je. Ale když mi někdo sáhne na něco, co mám ráda, budu se bránit. Možná i nepřiměřeně, mám to v povaze. A pak se zřejmě postavím na tu stranu soudní síně, kde jsem zatím nikdy nebyla. Do té doby budu svou cynickou povahu krmit dalšími případy a budu se smát. I nad rakví.

A něco na odlehčení - Dr Horrible Sing-Along Blog. Pokud někdo neviděl tenhle úžasný superpadoušský čtyřicetiminutový muzikál od Joshe Whedona s NP Harrisem, Nathanem Fillionem a úžasným triem kovbojů, je na čase to napravit. Protože je zářivý nový den...

Total retro

2010-09-03T15:37:00.000-07:00

Sápe se po mě nějaký bacil, tak jsem se dnes po návratu z práce stulila do postele s konvicí čaje, navrstvená jako cibule. Jak jsem tak ležela, přepadl mě kromě bacilu i zvláštně nostalgický pocit... a z něj vypadlo tohle.

Trochu smutný na tom je, že téměř všechny písničky mají vlastně původní jen text, a to ještě jen v některých případech. Paradoxně, i když znám vlastně i skoro všechny originály, některé mi připadají lepší v těchto cover verzích...

Evil night... alone

2010-08-31T12:42:00.000-07:00

Znáte ten pocit, který vás někdy obalí jako dusivá deka a nechce pustit? Mě se to stává v ty večery, kdy je venku zima, prší a fouká lezavý vítr. Jako dnes. Sama se tulím do několika vrstev, korunovaných svetrem, piju čaj a přemýšlím nad tím, proč je sakra taková zima, když je pořád ještě srpen.
Cítím se podzimně a to v mém případě neznamená vůbec nic pěkného. Poslouchám Dethklok, Epicu a Insaniu, náladu beztak mizernou mi vylepšil (chápejte inverzně) telefonát od M., která je v ještě větších sračkách než já. Fucking evil night. Jill Tracy o tom něco ví.

Chci se vdávat... a nemám za koho

2010-08-29T03:35:00.000-07:00

Je to tak. Nebudu si lhát, už jsem z toho dávno vyrostla... chci se vdávat. Mám fungující už téměř tříletý vztah, bydlíme spolu od začátku, klape nám všechno, občasné krize jsme vždy úspěšně překonali, plánujeme koupi vlastního domu, i když až v řádu čtyř pěti let. A já se chci vdávat.
Jenže Permon se nechce ženit. Má k tomu odpor.
Považuje svatbu za nepodstatnou věc, za cár papíru.
Já ne. Já toužím po svatebním dni, i když nechci žádnou velkou svatbu, beztak bychom na ni neměli peníze. Ale strašně si přeji být ten jeden den v životě nevěstou. Nejde mi ani tak o ten statut vdané ženy, neřeším zatím ještě pořád fakt, že z právnického hlediska je být vdaná/ženatý výhodnější než svobodný (společný majetek, návštěvy v nemocnici apod.), jde mi o můj svatební den.
Nikdy dřív jsem to takhle moc neřešila, byla jsem spokojená s tím, co mám.
I teď jsem spokojená, ale tohle mi chybí. Možná je to tím, že poslední dobou se v mém okolí lidé začali hromadně brát. Jeden kamarád v červnu, jedna známá v srpnu, sestřenka se vdává za měsíc, další kamarád taktéž...
Může to být tím. Ale nikdy jsem si nemyslela, že se dám takhle ovlivnit.
Permoník nic neví. Nechci ho do ničeho tlačit, vedlo by to maximálně k hádkám a možná i k něčemu, co opravdu nechci. Jen si tak říkám, když je pro něj svatba opravdu tak nepodstatná a nic pro něj neznamená, nemohl by to udělat třeba proto, že mě má rád a ví, že já bych se vdávat chtěla? Pro něj to bude jen pár minut utrpení na úřadě a pak kalba s kamarády nepříliš odlišná od těch ostatních.
Pro mě by to znamenalo něco víc. O moc víc.

Moje nové pornoboty

2010-08-24T08:24:00.000-07:00

Ze sekáče, za sto šedesát korun. I když to není pravá kůže, za tu cenu to přežiju. Jen se na nich ještě naučit chodit bez škobrtání a doufat, že škvíry v dlažbě se mi budou samy vyhýbat...

Tak jsem zase začala psát... možná to už i dokončím

2010-08-22T13:58:00.000-07:00

Tenkrát si uvědomila, že je v prdeli. Že je jedno, co udělá a kam uteče, protože její anonymita je pryč. Cítila se, jako by stála nahá uprostřed náměstí na pranýři a každý viděl její ponížení. Tisíce zamračených, pohrdavých očí, očí pod svraštělým černým obočím, očí pod tenkými namalovanými linkami, očí s tmavými kruhy, malých očí modrooké holky, které jí ještě nestihla podemlet voda a slzy nešťastného dospívání. Všechny se dívaly stejně, stejně posměšně, stejně vědoucně, stejně posměšně.

Už nebylo kam utéct. Jakmile za pošťačkou zaklaply dveře a ona zjistila, co je v balíku, vyděšeně se schoulila na postel a vzlykala. Hanba, ponížení a strach jí nedovolovaly přestat. Zná její adresu. Je to jako v těch amerických thrillerech. Zná její adresu. Je to cvok. Přijde a zabije mě, pomyslela si a chladná hrůza jí rozstřásla lícní svaly a postavila chloupky na nahých pažích. Nepomůže mi se přestěhovat, nepomůže utéct, najde mě, ať budu kdekoli, rozvíjela v hlavě hororový scénář.

Pak se vzchopila. Otevřela ledničku a sáhla po pivu. Vyndala ho, otřela orosenou lahev, pak si to rozmyslela a zase pivo uklidila. Místo toho sáhla po nezbytné kuchařské potřebě. Rum. To je to, co teď potřebuju, pomyslela si. Jindy ho sice používala jen na pečení, teď jí ale přišel vhod mnohem víc jako povzbuzující prostředek.

Nenalévala si alkohol do skleničky, pila rovnou z lahve. Chlast ze zkurvených brambor. Se svým platech bych mohla pít pravý kubánský, ale ne. Já mám doma pořád ten zkurvený český chlast z brambor, přemílala si v hlavě, když usrkávala hnědou tekutinu a při každém loku se otřásla. Při tom prvím jí vystoupil rum zpátky až do krku a málem se pozvracela, ty další už byly lepší.
Pomalu se uklidňovala. No dobře. Tak zná mou adresu, netuším sice, kde ji sehnal, ale dneska už je možný všechno. Absolutní anonymita neexistuje a už vůbec ne v téhle branži. Poslal mi kytky, fajn. Taky to mohly být jeho použitý trenky, takže si vlastně nemám na co stěžovat. Koneckonců, kdy jsem od chlapa dostala kytku? Nikdy. A vlastně je to milé gesto, i když od klienta livechatu. Tenhle je z nich aspoň nejrozumnější, dá se s ním i bavit, rozvíjela svůj vnitřní monolog a čím dál víc sama sebe ujišťovala o tom, že je to vlastně všechno docela fajn.

Ujišťovala se tak dlouho, až dopila lahev. A pak se začala ujišťovat o tom, že to nebyl tak úplně dobrý nápad. S hlavou v záchodové míse už o tom pochybovala docela silně.
Růže si druhý den vystavila ve váze bez vody. Chtěla mu poděkovat, jenže Hamlet se v pondělí neukázal.

Simply Red

2010-08-18T06:20:00.000-07:00

Ale ne, nejde o skupinu.
Jde simply o korále. Červené, červené korále. Znáte to, určitě si je odněkud pamatujete, ze starších filmů nebo fotek, možná je měla i vaše babička nebo maminka ve šperkovnici. Šňůra červených kulatých neprůhledných korálů.

Sháněla jsem je dva týdny, všechno marno. Oběhala jsem bižuterie v Brně, počínaje Vaňkovkou a konče těmi nejzapadlejšími v podchodu u nádraží, zkusila jsem i vietnamské stánky a nic, naprosto nic. "Prosím vás, nemáte jednoduché kulaté červené korále? Máte tu zelené, modré, černé, růžové, červené jsou vyprodané?" ptám se prodavačky v jednom z obchodů. "Nejsou vyprodané, prostě nejsou. Ani si nepamatuji, že bychom je někdy měli," odzbrojí mě prodavačka.

Hm. Asi nejsou zrovna in, zdá se. Co teď? Jata únavou a nechutí k dalšímu běhání, zašla jsem do korálkárny. Neprůhledné neměli a korálky byly navíc docela malé, ale vzal to ďas, za šedesát korun jsem měla sedmdesát korálků, lanko i zakončení.

A když jsem se vracela, vešla jsem do podchodu u hlavního nádraží z druhé strany. A tam byly. Dlouhá šňůra neprůhledných červených korálů za šedesát korun. Jeden jediný stánek, který jsem vynechala. Ale co. Aspoň mám dvoje. A ve dvou se to lépe táhne, no ni?

Tohle je výsledek mé upachtěné snahy o práci vlastními pařátky


No a tohle mají na svědomí malé čínské ručky (upřímně doufám, že patří dospělým)

A celá ta krása na krku. Vraťa mi řekl, že vypadám jak černá vdova, ale to jsou celí chlapi. Nemají smysl pro módu :)

Kuchařská maturita

2010-08-17T09:21:00.000-07:00

Dostal se mi do ruky kus srnce. Tedy, on ten srnec byl původně celý, střelil ho kamarád kamaráda a Permoník ho pomáhal stahovat a kuchat, vrátil se mi tedy s kusem srnce v igelitce i na sobě. Strčila jsem ho tedy rovnou do ledničky (srnce, ne muže) a jala se rozmýšlet, co s tím.
Nikdy jsem ještě zvěřinu nepřipravovala.

Úpravu žeber jsem vyřešila polívkou. Nebyla špatná, chutnala mě, Permimu, i Stegi se oblizoval. Ale na polívce se toho nedá tolik zkazit, ne c'est pas?

Kuchařskou maturitu pro mě znamenala úprava kýty. Jak jsem si s ní poradila?
Prošpikovala slaninou (což byla veselohra sama o sobě, holt když je někdo bez zkušeností, tak se to pozná) a když už jsem byla v tom, prošpikovala jsem i krk, na kterém bylo kupodivu dost masa. A protože já si na krky potrpím (říkám pořád, že moje a Permiho děti nebudou vidět v zrcadle), tak jsem ho naložila taky.
Drcený jalovec, pepř, nové koření, bobkový list, oregano (sušené, čerstvými bylinkami žel zrovna neoplývám). Sůl, olej. V téhle kejdičce si milý srnec poležel dva dny.
Byvše po dvou dnech vytáhnut z ledničky, jala jsem se připravovati ho do trouby. Tu jsem rozpálila na 200 stupňů, srnce pěkně naložila do pekáče, pokrájela k němu celer na kousky a mrkev na kolečka, přihodila slaninu, která se nevešla při špikování a ouha, zalila zbytkem marinády. Já debil. Srnec si tak užil v olejové lázni. My konzumenti už méně.
Nebylo to špatné, obzvlášť když jsem jako přílohu vytvořila šťouchané brambory s osmaženou cibulkou zjemněné smetanou, nicméně na jedničku to nebylo. Proklatý olej. Pročež bych si dala z maturity dvojku. Na jedničku to bude příště.

Sex and the Brno

2010-08-14T04:59:00.000-07:00

Heh.
Sedím na posteli s notebookem na kolenou, smolím článek a připadám si jak Carrie ze Sexu ve městě. S tím rozdílem, že ona píše o sexu. Já o tom, co nadchází po něm. O dětech. Přesněji, o Family Pointech v Jihomoravském kraji. A s tím zásadním rozdílem, že milá Carrie za svůj jeden malý sloupek dostane honorář, kterým bez rozpaků pokyje nákup svých pětisetdolarových botek od Manola Blahnika. Já doufám, že za svůj honorář zaplatím aspoň účet za internet, který tu už asi dva dny leží na stole.
Ale co. Aspoň mám menší nos.

Kariéristka

2010-08-13T06:46:00.000-07:00

Zatímco mnoho blogů, které sleduji, překypuje trefnými, inteligentními a vtipnými přípěvky, mlj stagnuje. A to se ani nemůžu vymlouvat na nedostatek času. Popravdě, času mám víc, než je mi milé, a projevuje se to na mně nehezky.

Jsem líná. Nejen po fyzické stránce, ale i po psychické, a to je průser.

Ve středu jsem měla schůzku s ředitelem a majitelem jisté brněnské marketingové firmy, která zajišťovala například českou expozici na Expo v Japonsku v roce 2005. Doporučil mě Radek. Po půlhodinovém rozhovoru jsme se dohodli, že to tedy spolu zkusíme. Práci, samozřejmě. Byvše upozorněna, že mám vytvořit texty k něčemu, k čemu nejsou prakticky žádné podklady, jsem hodně nervózní. Snad se mi ale díky tomu mozek dostane zas do formy.

Dnes jsem měla pro změnu schůzku s místostarostkou Kuřimi. Taky, jak jinak, kvůli práci. Proti ex-expové firmě to ale bude čajíček, jen několik stránek o budoucích (dá-li Bůh, jsou to lidovci) kuřimských radních, představení kandidátů a tak dále a tak dále.

Jsem ráda, že mě pořád někdo považuje za schopnou, ale přiznám se bez mučení, že zahálka mi vyhovuje. Nechce se mi zpátky do Rovnosti ani do školy, ale nějak to musím zvládnout. Nájem se sám nezaplatí a nové batohy, boty, čelovky a trekové hůlky taky ne. I když přemýšlím nad tím, jestli je vůbec chci. Kolena, která mě poprvé v životě začala bolet v Rumunsku, se dnes rozbolela s mnohem větší intenzitou. Až tak, že jsem při chůzi do schodů na kuřimském úřadě usykávala. Snad to přejde, připadám si totiž jako sedmdeátiletá. Ve dvaadvaceti nic moc pocit.

Elaborát o módě

2010-07-22T15:49:00.000-07:00

Nemůžu usnout. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci, proto i tento článek. V poslední době sem asi strávila až přespříliš zbytečného času u různých blogů a pseudoblogů o módě a životním stylu. Je to tím, že jsem teď nezaměstnaná, nepočítaje v to vaření a uklízení, kterému tedy moc nedám, a tak trávím čas způsobem, který by mě ještě před měsícem vůbec nepřišel na mysl.

A jelikož je drtivá většina mnou sledovaných blogů silně kritická i k věcem, které já obhajuji, a naopak velice nadšená věcmi, které mě naplňují hnusem až do morku kostí, rozhodla jsem se trochu vypustit páru a shrnout mé myšlenky za onen poslední měsíc.

Tak tedy, akta móda.

Číslo jedna. Muší sluneční brýle. Tento trend je snad letos konečně na ústupu, několik jedinek jsem s ním však viděla i teď. Je to hnusné a hnusné to bude vždycky. Brýle, které z obličeje udělají mouchu, patří do hororů. Podle mého drahého vznikly tak, že se nějaká celebritka po prochlastané noci vzbudila s kocovinou a aby zakryla stopy bujaré párty, když vylezla domu ven, popadla co největší brýle, které se jí doma válely. Cvakl to náhodou nějaký fotograf a ejhle, trend byl na světě.
Je to sice jen domněnka, ale já tomu věřím.

Číslo dvě. Legíny. Legíny byly hnusné v osmdesátých letech a jsou hnusné i dnes, jen hnusné ve více variantách. Legíny NEJSOU kalhoty, jak si mnohé dívky a ženy myslí, a NEMAJÍ se tedy nosit bez sukně nebo dostatečně dlouhé tuniky či trička. Nicméně se tak často děje. Nechápu jediný důvod, proč si místo legín nevzít pěkné punčochy nebo punčocháče.

Číslo tři. Turecké kalhoty. Takzvané turecké kalhoty jsou jeden z hnusů, jimiž nás obdařila móda loni a hlavně letos (mluvím o České republice, předpokládám, že jinde ve světě se nosí o nějaký ten pátek déle). Chápu, že jsou pohodlné. Ale nezlobte se na mně, já plíny nosila jako mimino a do kalhot si už nedělám. Navíc mě fascinuje způsob, jakým se z kusu oděv s tisíciletou historií stane módní hit.
"Turecké" kalhoty nejsou totiž nic jiného, než část oděvu nošeného v muslimských zemích, zvaného shalwar kamíz, u nás známějšího pod pojmem punjabi nebo také hezky česky pandžábí. Vrchní část kalhot, která vypadá, jako by nositelka nezvládla velkou potřebu, je totiž normálně zakrytá ladící volnou halenou či tunikou, takže NENÍ vidět. Nechápu tedy, kterého návrháře napadlo, že odhalí právě tu nejméně estetickou a nejodpudivější část.

To by bylo z nadávání všechno. Teď bych se ráda zaměřila na obhajobu jednoho jediného prvku mého šatníku, na který si nenechám sáhnout, a totiž bot. Přesněji trekových sandálů.
Neznám snad jedinou blogerku, která by nevychvalovala do nebes podpatky a zcela nezavrhovala trekové sandále do města. Což mě fascinuje. V žádném městě jsem totiž ještě nenarazila na cedulku "Prosíme pozor, do na území města vstupujte zásadně oblečení do něčeho, co ani vzdáleně nepřipomíná outdoorový ohoz. V opačném případě budete vyhoštěni." Ne, opravdu nevím, kde se vzal názor, že do města se prostě nesmí nosit nic, co není, tedy jak jinak to říct, "městské". Pozor, nemluvím o návštěvě divadla, některých úřadů nebo institucí. Mluvím o cestě na nákup, procházce nebo jakékoli jiné činnosti zahrnující krátkodobý či dlouhodobý pobyt v ulicích.
Přesto má mnoho blogerek pocit, že vejít v městské ulice obuta v trekové sandály znamená, že se mi dlažba hanbou samovznítí kolem mých ohavných bot a já se propadnu přímo do pekla.
No, ještě se mi to nestalo.
Mám podle mně slušný výběr bot. Jedny černé lodičky, jedny černé boty na nízkém klínku, jedny černé trekové sandále, jedny černé trekovky a dvoje černé těžké boty (deset a dvacet dírek). V létě nosím lodičky, boty na klínku a trekové sandále. Posledně jmenované nejčastěji. Do zrcadla se dívám, oblečení si beru tak, aby ladilo (protože je většina mých věcí černá, není to takový problém). Nenosím batoh, ale kabelku. Přesto nejradši do města obouvám trekové sandále. Jsou totiž nejpohodlnější a nejpraktičtější. A nenám pocit, že by vypadaly tak strašně ani k sukni nebo k šatům. C'est tout. Howgh.

Nejsem ten typ

2010-07-19T08:56:00.000-07:00

Co dělat?
Nejsem typ ženské, do které se chlapi zamilovávají po pěti minutách. To je Radka, Nikča, Olinka. Ne já. Já jsem ta, která je sbalí maximálně do postele, a nic víc od života ani nechci. Proč taky, když mám Permona.

Tak proč se do mě kurva zamiloval? Nepamatuju se, kdy za mnou chlap naposledy (doslova) běhal. Kdy na mě civěl a sebevětší kravinu, co jsem vypustila z úst, považoval za klenot. Nechci to a vadí mi to. Je to nepříjemné. A pak že ženský touží po lásce, pche.

Pětatřicet

2010-07-15T11:37:00.000-07:00

Ve stínu. Mám ráda teplo, ale poněkud mi vadí, že se každý den potím jako prase. Nebo spíš jako člověk, chtěla bych být v těchto vedrech prasetem. Ale aspoň jsem dnes konečně ozkoušela svoje nové plavky.
Jsem sice bílá jako stěna, obzvlášť proti Noře, leč co. Taková jsem a taková asi zůstanu, pokud se někdy náhodou nepřipletu k atomovému výbuchu, kerý by mě ožahl, ale neupekl.
Těším se do Rumunska. Jen se trochu bojím své fyzické kondice, respektive toho, co z ní zbylo. Řekla bych, že moc ne.

Jánské hody v indickém provedení

2010-06-28T04:33:00.000-07:00

Dva dny bez práce

2010-06-22T03:37:00.000-07:00

Tak jsem druhý den oficiálně nezaměstnaná. I když pracovní poměr mi končí až k poslednímu červnu, teď mám ještě dovolenou, ale stejně se cítím nezaměstnaně. Ne tedy, že bych neměla co na práci doma, spíš naopak, jenže... za to mi nikdo nezaplatí.

Tož co teď?
Rychnovský o mě řekl, že jsem přisluhovačka socanů a o lidovcích píšu špatně a to teda jako ne, nasadit si takovou veš do kožichu. Takže půlúvazek PR managera padl. Tak co, ať si trhnou. Až to ve volbách projedou, ještě budou prstíčkem hrabat.
(ďábelský smích, jak se na přisluhovačku socanů sluší)

Akorát že jsem teď bez práce a to znamená v budoucnu i bez peněz. A s jedním platem nevyjdeme, obzvlášť ve chvíli, kdy jsme chtěli opravdu pořádně začít makat na bytě.

Asi se vrátím do Rovnosti. Od září, na půl úvazek na černou kroniku. Oni mě tam totiž asi fakt mají rádi. Dostala jsem od nich něco, z čeho mám strašnou radost.
A zajímalo by mě, kdo to kreslil.

Final countdown

2010-06-16T05:15:00.000-07:00

Odpočítávám.
Už jenom dva a půl dne. V pátek udělat týdenní plán na další týden s blahým vědomím, že všechno, co tam bude napsané, už bude řešit někdo jiný.
Cítím se strašně.
Ty následující dva dny mi připadají jako dva roky. Strašně mě irituje každý obličej, každé slovo, které tu padne, každé gesto, pohyb nebo jen odkašlání. (Proč vlastně pořádám tu rozlučku? Stejně přijde jen pár lidí)

Nevím proč, možná je to opravdu tím, jak strašně se těším do civilu. Jako bych civěla přes mříže a venku pořád pochodovali bachaři a já věděla, že ten dusot jejich bagančat budu poslouchat ještě dva dny, než vypadnu na čerstvý vzduch. Je to na mně vidět, pár lidí už mi to i řeklo. Ale já za to nemůžu, nedokážu to ovládnout na sto procent. Mám pocit, že se ze mě na poslední chvíli všichni snaží vytřískat, co jen jde. I když to třeba vůbec není pravda.

Potřebuju nějakou vzpruhu, něco, co mi pomůže těšit se ze života. Dnes si půjdu vyzvednout nové polosárí, což je na další dva nebo tři měsíce asi poslední nepotřebná věc, kterou jsem si koupila. Taky dneska přijde nová aku vrtačka za pět tisíc. Původní cena deset. A Permon dostane nemocenskou kdoví kdy, takže abych nakoupila sojové maso do zásoby. Ale co. Krásnější a prostornější byt za to stojí.
Mám z těch změn strašnou radost. A Permi je zlatíčko, protože díky tomu, že má ranní, má teď odpoledne čas na uklízení a taky se do toho pořádně opřel. Fotky dodám časem, až najdu foťák, který při těch velkých změnách trochu zabloudil.

Už se těším, až se rozletí vrata vězení naposledy.

Sárí v maloměstě

2010-06-13T05:45:00.000-07:00

Tak jsem zase po pár měsících přijela navštívit rodiče do Skalice. Vedro, které panovalo, když jsem odjížděla, mě donutilo neohlížet se na poněkud maloměšťácké smýšlení tamních obyvatel a oblékla jsem si samozřejmě sárí. Na cestu tam modrobílou bavlnku, co o ní Permon tvrdí, že je babičkovská, a do zásoby černou viskózu s tyrkysovými puntíky.
Od máti jsem se dozvěděla, že o mě vyprávěla svému indickému příteli, co si s ním začala přes net dopisovat, aby procvičila angličtinu. A tak si druhý den vymínila, že mě musí vyfotit, aby to mohla Tikkimu (nebo jak se ten kýhovýr jmenuje) poslat i obrazem a nejen slovně.
Převlíkat do bavlnky jsem se odmítla, cvakla mě tedy jen v mé nejelegantnější a momentálně nejoblíbenější viskóze.

No a aby měla památku, musela jsem vzít foťák taky na brusle, na které jsme vyrazily v neděli dopoledne. Na té stezce jsem vzbuzovala stejně udivené pohledy, jako bych tam svištěla v sárí... a to jsem se hrozně flákala a šidila to. Kdyby tam projel někdo od nás z týmu skutečně rychle, tak by lidi asi naskákali do příkopu :-)

První tropický den

2010-06-08T02:03:00.000-07:00

Tak tak, jak jsme to měli dneska v novinách. Oni i ti novináři píšou občas pravdu :-) První letošní tropický den mě zaskočil už ráno, kdy jsem si uvědomila, že jsem zapomněla sluneční brýle. No co. Ale zato jsem nezapomněla vyhrabat sárí, dnes premiérově uvázané jen na provázek, bez spodničky. A je to skvělé. Vzdušné, volné a bezvadně vypadá, a lidi jako tradičně čumí.

A osud tomu chtěl, že mi v práci vybylo i několik volných minut, abych mohla jen tak v klidu plkat na blogu. Juch.

Nenávistná

2010-05-31T03:47:00.000-07:00

Oukej, nemám volno.

Jsem nasraná.

Hodně. A o to, že nemám volno, vlastně ani nejde.

Nesnáším lidi. Všechny, až na pár výjimek. Plus mínus šest miliard.

A vynaleznu neutronové dělo a všechny je zničím.

A pak si pustím film a budu konečně odpočívat.

A je to za náma

2010-05-30T10:38:00.000-07:00

Konečně. Rok praxe mě naštěstí připravil dobře, přesto byl tenhle víkend opravdu hodně náročný. Bolí mě hlava, bolí mě záda, jak se pořád hrbím nad počítačem, bolí mě šíjové svaly. Bolí mě nohy z nových podpatků :-)

Ale volby skončily a dopadly slušně, fajn. Líto je mi lidovců, nelituji zelených. Kariéristy VV bych s fanfárami vyhnala zase zpátky tam, odkud přišli. Přála jsem to docela i Zemanovcům, mohlo to být zajímavější.
Těším se, až mi přijdou objednané bižuterní blbůstky, strašně dlouho jsem si nic nevyrobila a už mám cukání. Začnu nosit náušnice.
(Ale neudělám si proto díry do uší)

Zítra mám volno. Hosana haleluja.

Zkurvený volby

2010-05-28T09:39:00.000-07:00

Hlavu mám jako balón. Ne klasický fotbalový, ale ten, co dneska vyletěl nad Brno při dlouho odkládaném startu Balloon Jamu. Volby kam se podíváš, a já už z toho začínám šílet ještě víc, než normálně. A v osm mě čeká Zelená kráva. Bože (ať jsi kterýkoli), stůj při mně.

Aspoň jsem si koupila nové boty a začínám chápat, co na těch podpatcích lidi mají.

Rozhodla jsem se začít s čistým štítem

2010-05-27T12:33:00.000-07:00

Ale najednou vlastně nevím, co psát. To jsou ty večerní služby, když se nic neděje. Přes den se stresuje, že je uzávěrka brzo, z voleb už tu každý šílí, se šéfem se navzájem řežeme lidoveckýma plácačkama a krademe si Blesk, abychom porovnali kvalitu každodenního vtipu (rozuměj kozy dotyčné blondýny, která je u něj). Dnes jsem se rozhodla, že si založím pipinovský módní blog, neb z nudy prolézám všelijaká zákoutí internetu, jenže pak jsem si uvědomila, že to nepůjde.
Nemám nikoho, kdo by mě fotil. Ach.
A takhle ztroskotají všechny geniální nápady.

Tak aspoň zaručeně pravé emofoto z redakčních záchodů