Hodina mezi snem a pravdou

Nejhorší rána jsou ta, při kterých se cítíte, jako by ráno už nikdy nemělo přijít.
Rozumíte, technicky ráno samozřejmě je - je světlo, ptáci, co ještě nezmrzli nebo neemigrovali, na vás řvou z hnědých pokroucených větví a lidi spěchají do práce zahalení oblakem vlastního dechu - ale vám to připadá, jako by ráno de facto neexistovalo, jako by to všechno byla jen iluze, jedna dlouhá polární noc. Sice je taky světlo, ale lední medvěd za prdelí vás z nějaké pozitivní nálady rychle vyžene.
Moje nejhorší deprese jsou v pondělí ráno. Garfield je osvícený, jestli mi rozumíte. V pondělí ráno si připadám duševně spojená s tlustou oranžovou kočkou, která terorizuje svého pána a vlastně všechno okolo. To je snad ještě depresivnější než moje samotná deprese.
Chvíle, kdy spěchám mezi davem do práce a bojuju se slzami, které se mi samovolně derou z očí, dýchám přerývaně zúženým hrdlem a uvažuju, jak těžké je skočit do silnice.
Chvíle, kdy přemýšlím o tom, jestli zabít psycholožku bude znamenat, že už nikdy nebudu muset do práce a řešit ty svoje každodenní, debilní, všivé problémy.
Vím, že každé děcko v rozvojové zemi řeší mnohem závažnější problémy než já. Jenže jednou jsem se narodila tady, kde se společenský úspěch poměřuje jinak než stádem koz, vlastnictvím pěkné sestry, která se dá prodat, nebo kalašnikovu.
Kéž by to byl ten kalašnikov. Tam aspoň víte, na čem jste.