Jsem malý ýmo a ty jsi?

Tak po pěti či šesti letech jsem zase shodila vlasy. A nebylo jich málo, už jsem je měla k pasu... a taky mě mrchy pěkně štvaly, v noci zavazely, ve dne zavazely, pletly se mi do kabelky i knoflíků u kabátu, když jsem je myla, usychaly půl dne, třepily se o sto sedm a motaly se mi do náušnic, na které jsem si ještě úplně nezvykla.
A já jsem řekla dost!

Chtěla jsem najít nějakou fotku, na které jsem ještě s dlouhými vlasy, ale zjistla jsem, že je to docela problém. Focení totiž tak nějak nesnáším, pročež se většinou nefotím, nejde-li o naprostou nutnost anebo naprostou šílenost. A od doby, co mi zrušili první profil na Knize ksichtů, tak nemám ani ty fotky, kteréžto byly tam. Tak tedy snad tuhle:

Ale ne, podvádím, tohle je paruka.
Tak tuhle:

To už jsem fakt já a mé true real vlasy. Po obsahu uříznuté petlahve moc nepátrejte, jen bych snad nadhodila, že to byl loňský Silvestr, z čehož si udělejte obrázek sami.
(Teď jsem si teprve uvědomila, jak můj kladný vztah k alkoholu ovlivňuje taky můj vzhled... asi bych se měla naučit taky nějaký jiný úsměv...)

Leč k současnosti. Zavolala jsem kamaráda kadeřníka, o kterém vím, že umí stříhat, protože jsem nechtěla dopadnout jako před těmi šesti lety, kdy do kadeřnicví vešla holka a ven vyšel Harry Potter.
A ono to vyšlo.
S fotkami to bohužel zas tak slavné není. Jednak není, kdo by mě fotil, neb muže něco takového nezajímá, druhak mám mizerný foťák a třeťak jsem mizerný model. Omluvte proto sníženou kvalitu fotek i mozkové kapacity modelky. Budu na tom pracovat.

Tak to by bylo z těch relativně vážných. A protože, jak jsem říkala, se nerada fotím, vyvádím u toho pak takovéhle věci:

A samozřejmě, tohle je můj věrný Karel, kterého si hřeju na prsou:

A tím slavnostně končím můj nejobsažnější post. A přísahám, že už se nikdy nebudete muset dívat tolikrát na mou osobu. Ministerstvo zdravotnictví by na mě mělo lepit cedulky :)