Kabeláž

Volejte sláva a tři (pět) dní se radujte! Přišly mi moje tři kabelky, kteréžto upoutaly oko mé na Aukru. Kabelky tam nakupuju velmi ráda, jelikož:
a) jsou o dost levnější než v sekáčích, když se vám poštěstí (a to i s poštovným)
b) natrefit na koženou není žádný velký problém
c) najdou se tam kousky, kterých se zřejmě zbavují leopardovité a skinnydžínovité slečny, kterým elegantní nebo umírněná kabelka neladí ke špičkám kozaček
d) je hrozně vzrušující čekat do poslední sekundy, jestli ten váš vybraný úlovek někdo nepřehodí (méně vzrušující je potom mlátit rukou do stolku na notebook a převrhnout si pití, když se objeví někdo ochotnější pustit chlup než vy, respektive pustit těch chlupů víc)

Z Aukra mám čtyři z mých pěti kabelek. Všechny jsou kožené, každá jiná, ale všechny už teď miluju. (I když mám dvě z nich doma jen asi hodinu). Ta na úvodním obrázku stála sedmdesát korun. Je ohromně prostorná, vešla by se tam nejspíš i sloní hlava, ale přitom nevypadá nijak neforemně a pytlovitě. Bude se hodit, až budu do vyškovské redakce stěhovat svůj skromný majetek.

Tahle stála bratru osmdesát pět korun. Je úplně nová, ještě s visačkou Echt leder. Původně jsem si vyaukřila jinou, ale prodávající zjistila, že už ji omylem někomu střelila, a nabídla mi tuhle. No byla bych blbá, kdybych nebrala, je totiž úplně luxusní. A perfektně se hodí k mým koženým střevíčkům za devět korun, to jsem tuhle ulovila v sekáči.

Malá, ale luxusní. Tak by se dala popsat tahle Marc Chantal kabelka, která si mé srdce získala okamžitě, jak jsem si zvětšila její obrázek. Čtyřicet devět korun mi za ni připadá jako naprosté pohrdání její krásou i materiálem, já ale protestovat nehodlám.

Nejlevnější. Pořizovací cena - jedna koruna česká. Vyplatilo se mi na ni počkat, při prvním vystavení za devětadevadesát korun si ji totiž nikdo nekoupil. I´m a lucky bastard. Po měsíci nošení se jí bohužel urvalo ucho, díky kterému jsem ji mohla nosit i v ruce, ale nevadí. Popruh přes rameno slouží taky dobře.

Poslední Mohykán. Zcela zadarmo, ukořistila jsem ji máti, která k ní přišla kdovíjak. Navštívila jsem po dlouhé době rodinu a všimla si na chodbě, jak tam visí osamoceně. První letmé seznámení mě ujistilo, že je ryzí a nefalšovaná, a tak nechybělo dlouho, a stěhovala se do Brna, aby poznala velkoměsto. Musím říct, že se drží statečně a rychle si zvyká.